Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 14.09.2011

Přiznám se, že mi bylo líto, když se významná britská jazzrocková kapela Colosseum rozešla. Byla na vrcholu popularity, ale především uměleckého vzepětí a myslím si, že zdaleka neřekla všechno, aby mohla odejít jen tak do „ústraní“. Předpokládal jsem, že Jon Hiseman (ale i ostatní členové kapely) nástroje neodnesou na půdu a budou „podnikat“, ale že dříve nebo později o nich zase uslyším.
Jak vidno, měla se tato předpověď potvrdit a výsledkem dalších Hisemanových ambicí byla nová skupina – s novými hudebníky, ale nesla staronový název – Colosseum II.
Album mi za pakatel prodal kamarád, který si ho pořídil z pouhé zvědavosti kvůli Garymu Mooreovi, který se mu líbil ve Skid Row, ale především v Thin Lizzy. Jak mi sdělil, tahle hudba pro něho byla nestravitelná. Mírně jsem se pousmál, protože tím „nestravitelná“ se rozumělo něco, co opustilo hranice hard rocku a blues rocku a šlo „někam“ jinam. Na rozdíl od něho jsem album akceptoval a dodnes ho hodnotím jako zajímavý hudební produkt poloviny sedmdesátých let…

DARK SIDE OF THE MOOG – úvod má v sobě pompéznost art rocku, ale i jazzrockový nátěr a přesně v tomhle duchu se asi bude celá skladba odvíjet. Je zde ale ovšem i razantní hardrockový model, prezentovaný kytarou Garyho Moorea, který zde hraje přece jenom odlišněji, než jak jsme ho byli zvyklí vnímat. Don Airey je výtečný klávesový hráč, ať už sedí za hammondkami, nebo nastavuje analogový Moog synthesizer. Jon Hiseman zde jede na bicí nástroje v divokém tempu s komplikovanými rytmickými akcenty a zvraty a rovněž baskytara Neila Murraye má dobře vypreparovanou linku. Pracuje se zde s náladami a s dynamikou a tím ještě názorněji vyniknou jednotlivé proporce kytarových partů, synthesizerů a výtečné rytmiky. Barevné imprese, které z hudby sálají dokáží posluchače vtáhnout do širokého spektra zvuků. Velmi působivý úvod…

DOWN TO YOU – druhá skladba přináší výraznější zklidnění. Mooreova kytara s přiostřeným tónem se pohybuje ve sférických výškách a synthesizerové vlna dotvářejí působivý background. Je tady první příležitost ke zpěvu. Mike Starrs za mikrofonem. Přiznám se, že jsem jeho jméno do té doby neznal a tak sleduji, čím překvapí a zaujme. Získávám pocit, že jeho hlas je víc průrazný ve výškách, ale ve středech a v nižších polohách se jaksi ztrácí v jisté nevýraznosti. Moore vloží několik rychlých kytarových ornamentů a instrumentace se hlásí v v rychlých akordických výměnách. Airey dostává příležitost v klavírním vstupu, kde hraje klasické téma a poslezé se k němu přidává Moore na akustickou kytaru, který hbitými tónovými vstupy dokresluje atmosféru. To už je zde opět pumpující rytmika a Hisemanovy divoké breaky z aplikací gongu a instrumentální prostor pro ohýbání synthesizeru. Moore velmi citlivě vloží další kytarové sólo. Neexhibuje, ale dotváří atmosféru a je to velmi účinné. Starrs vkládá do hlasu vroucnost a citový náboj. Skladba nepatří do autorského zázemí skupiny, ale je coververzí písně americké písničkářky (původně kanadské) Joni Mitchell…

GEMINI AND LEO – tohle je ovšem exponovaná rytmická záležitost ve stylu zpívané fusin music. Výtečné rytmické akcenty tlačící rytmus do funku. Hiseman je skutečně vynikajícá hráč a Murray se dokázal přizpůsobit jeho hře důrazným způsobem. Také Moore zde dostává v mezihře příležitost se předvést v technicky vypjatém sóle jinak, než jsme byli zvyklí u Thin Lizzy. Ve skladbě je spousta energetického potenciálu a je radost poslouchat jednotlivě výměny a přesné nástupy. Airey sekunduje Hisemanovi a Murrayovi na clavinet a šlapající stroj pracuje na plný výkon. Starrs se ve vypjatých místech opravdu profiluje ve velmi dobrém světle. Pořádně zhuštěná skladba, hraná s velkou vervou a nasazením. Mohu jenom chválit….

SECRET PLACES – propojování jazz rocku a artrockové okázalosti se zde děje hned v prvním plánu. Je to působivé a ve své době žádané, třebaže už o rok o dva později nová generace rockerů tento styl razantně odmítne….. Ale my, co dokážeme docenit výtečné instrumentální výkony a hru s maximálním nasazením se cítíme být přímém ohni čestné palby. Kytarové nástupy, jsou preparovány synthesizerovými barvami, ale i majestátním gongem. Působivé a nekompromisně jedinečné….

ONE SECOND THOUGHTS – perlení elektrického piana a tklivé kytarové tóny znamenají zklidnění a téměř meditační polohu a příležitost pro Aireyho a Moorea… To už je zde i Starrs, jenž se vkliňuje do atmosféry svou vroucností. V jeho hlasu je hodně emocí, ale stojí na hraně až příliš patetického pojetí, i když mu samozřejmě neupírám jeho ponoření se do zpívaného textu. Náladové uchopení hudební formy, kde Moore s úpornou snahou proniknout do základů stavby kompozice hraje vynikající party a Starrs ve výškách odzbrojuje svou expresí. Následné instrumentální pojetí působí jako moderní ukolébavka, kde elektrické piano a úsporné basy čeří šustění činelů a gongu. Nekonečný závěr graduje v dlouhém závěru…

WINDS – závěrečná kompozice výrazně přesahuje běžný formát a na desetiminutové ploše se odehrávají instrumentální bitvy ve velkém formátu. Začíná s vynikajícími nástupem ďábelským bubenických breaky Jona Hisemana, který dokazuje svoje mistrovství. Můj obdiv zaslouží nejen rytmické polohy, ale i klávesové prolínání s elektrickou kytarou. Hiseman jako ideologický mozek kapely nepřipustil nějaké kompromisy a tak se zde každý z přítomných hráčů podílí s velkým nasazením na celkovém pojetí. Dostávají sólové příležitosti, ale i jako součást celku tvoří základní kameny na kterých tahle virtuální stavba stojí. Dokážu si představit, jak asi famózní musely být jejich koncerty….
Bohužel komunistická kulturní garnitura nedokázala zajistit jejich import třeba na Mezinárodní jazzový festival, jako tomu bylo v r. 1969 – tehdy ovšem s jiným stylem a s jinými hudebníky. V roce 1976 jsme se museli „spokojit“ s tím, že alespoň domácí jazzrocková a znovu se zvolna probouzející rocková scéna si vydobyly místa na slunci….


Pokud se pustím do nějakých srovnání (které ostatně nejsou zcela namístě), mohl bych konstatovat, že význam prvního Colossea nebyl překonán. Ne snad proto, že by na albu hráli horší hudebníci, nebo se nepodařilo vytvořit ten správný sound. Možná proto, že autorské přínosy albu neměly takovou sílu, jako tomu bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Na druhé straně Hiseman (jako nositel úspěšné značky) překvapil novým pojetím a snahou reagovat na fusion music po britském způsobu. Třebaže on sám byl bubenický pojem a jeho jméno bylo vyslovováno s respektem, přesto vsadil na značku Colosseum. Třeba se měl uchýlit k jinému názvu kapely a nebyla by ona srovnání jaksi automatická. Originalita prvního Colossea se v daném pojetí sice nezachovala, ale instrumentálně se posunula hudba kapely do vyššího patra.
Mně osobně se ale první album Colosseum II hodně líbí a tak mu udělím čtyři hvězdičky.