Colosseum - (II) - Strange New Flesh (1976)

14.08.2018 horyna | #

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.
reagovat

steve @ 14.08.2018 12:17:58
Od kolosea znám první tři desky. Dál jsem se zatím nedostal. O vzniku kolosea dva vím jen z doslechu a že tam hrál Gary Moore. Jeho bluesové cítění mě k nim nepasuje. Jazz a blues jsou dva rozdílné styly, Colosseum je sice dávali dohromady... Pokud Garyho, tak jedině sólově.

Horyno ty jsi recenzentské zvíře:)

PaloM @ 14.08.2018 13:23:34
Mám rá obidve verzie Colossea.

horyna @ 14.08.2018 14:38:26
Gary na tom albu hraje jako pravý jazzmen :-)
Vůbec jsem ho nepozal. A Don Airey jede taktéž mimo svoje klasické mantinely, jak ho známe třeba z Deep Purple. Ti říkám Steve, to album je láhůdka a prog jako hrom. Fusion velikananánského kalibru.

Jarda P @ 15.08.2018 04:44:42
Musím se přiznat, že pro mě Colosseum existuje jen s Heckstall-Smithem a Barbarou. Verze v podobě této desky, Electric Savage a War Dance mě nechytla. Přece jen tato verze jazz rocku není můj šálek kávy. Ale je to spousta let, kdy jsem to slyšel, tak se pokusím znovu.

pinkman @ 19.08.2018 16:15:08
Včera večer jsem si desku pouštěl a tak předložím pár pocitů z ní.
a)nerad porovnávám staré C. a nové C., ale milerád udělám vyjímku a řeknu, že tato deska naprosto s přehledem dosahuje úrovně C.I.z let 69-71

b)Gary Moore je nedostižný kytarový fenomén a tahle nahrávka je jedna z jeho tří úplně, úplně nejlepších

c)Mike Starrs má slušný rozsah a velmi příjemnou barvu, nejlepší výkon podává ve skladbě Secret Places. To je emoční bombardování.

d)feeling, zvuk, nápady a aranžmá jsou dokonalé, hodnotím pěti hvězdami, protože udělit počet jen o malinko menší, byla by to svatokrádež.

02.05.2012 harun | #

Pekna doska, na ktorej citit zrelost az prezretost rockovej sceny tej doby. Ono je to vlastne jazzrock, ale skorej by som tuto zaujimavu formaciu povazoval za rockerov robiacich s jazzom, ako jazzmanov robiacich s rockom. Je to upravene, dokonale, spev je mercuryovsky, proste zaujimava synteza dokonalych elementov. Instrumentalne velmi dobre, skvela technika. Troska mi to pride umele, strojene, troska sladsie ako stary dobry Tempest. Ale aj tak davam max.
reagovat

14.09.2011 Petr Gratias | #

Přiznám se, že mi bylo líto, když se významná britská jazzrocková kapela Colosseum rozešla. Byla na vrcholu popularity, ale především uměleckého vzepětí a myslím si, že zdaleka neřekla všechno, aby mohla odejít jen tak do „ústraní“. Předpokládal jsem, že Jon Hiseman (ale i ostatní členové kapely) nástroje neodnesou na půdu a budou „podnikat“, ale že dříve nebo později o nich zase uslyším.
Jak vidno, měla se tato předpověď potvrdit a výsledkem dalších Hisemanových ambicí byla nová skupina – s novými hudebníky, ale nesla staronový název – Colosseum II.
Album mi za pakatel prodal kamarád, který si ho pořídil z pouhé zvědavosti kvůli Garymu Mooreovi, který se mu líbil ve Skid Row, ale především v Thin Lizzy. Jak mi sdělil, tahle hudba pro něho byla nestravitelná. Mírně jsem se pousmál, protože tím „nestravitelná“ se rozumělo něco, co opustilo hranice hard rocku a blues rocku a šlo „někam“ jinam. Na rozdíl od něho jsem album akceptoval a dodnes ho hodnotím jako zajímavý hudební produkt poloviny sedmdesátých let…

DARK SIDE OF THE MOOG – úvod má v sobě pompéznost art rocku, ale i jazzrockový nátěr a přesně v tomhle duchu se asi bude celá skladba odvíjet. Je zde ale ovšem i razantní hardrockový model, prezentovaný kytarou Garyho Moorea, který zde hraje přece jenom odlišněji, než jak jsme ho byli zvyklí vnímat. Don Airey je výtečný klávesový hráč, ať už sedí za hammondkami, nebo nastavuje analogový Moog synthesizer. Jon Hiseman zde jede na bicí nástroje v divokém tempu s komplikovanými rytmickými akcenty a zvraty a rovněž baskytara Neila Murraye má dobře vypreparovanou linku. Pracuje se zde s náladami a s dynamikou a tím ještě názorněji vyniknou jednotlivé proporce kytarových partů, synthesizerů a výtečné rytmiky. Barevné imprese, které z hudby sálají dokáží posluchače vtáhnout do širokého spektra zvuků. Velmi působivý úvod…

DOWN TO YOU – druhá skladba přináší výraznější zklidnění. Mooreova kytara s přiostřeným tónem se pohybuje ve sférických výškách a synthesizerové vlna dotvářejí působivý background. Je tady první příležitost ke zpěvu. Mike Starrs za mikrofonem. Přiznám se, že jsem jeho jméno do té doby neznal a tak sleduji, čím překvapí a zaujme. Získávám pocit, že jeho hlas je víc průrazný ve výškách, ale ve středech a v nižších polohách se jaksi ztrácí v jisté nevýraznosti. Moore vloží několik rychlých kytarových ornamentů a instrumentace se hlásí v v rychlých akordických výměnách. Airey dostává příležitost v klavírním vstupu, kde hraje klasické téma a poslezé se k němu přidává Moore na akustickou kytaru, který hbitými tónovými vstupy dokresluje atmosféru. To už je zde opět pumpující rytmika a Hisemanovy divoké breaky z aplikací gongu a instrumentální prostor pro ohýbání synthesizeru. Moore velmi citlivě vloží další kytarové sólo. Neexhibuje, ale dotváří atmosféru a je to velmi účinné. Starrs vkládá do hlasu vroucnost a citový náboj. Skladba nepatří do autorského zázemí skupiny, ale je coververzí písně americké písničkářky (původně kanadské) Joni Mitchell…

GEMINI AND LEO – tohle je ovšem exponovaná rytmická záležitost ve stylu zpívané fusin music. Výtečné rytmické akcenty tlačící rytmus do funku. Hiseman je skutečně vynikajícá hráč a Murray se dokázal přizpůsobit jeho hře důrazným způsobem. Také Moore zde dostává v mezihře příležitost se předvést v technicky vypjatém sóle jinak, než jsme byli zvyklí u Thin Lizzy. Ve skladbě je spousta energetického potenciálu a je radost poslouchat jednotlivě výměny a přesné nástupy. Airey sekunduje Hisemanovi a Murrayovi na clavinet a šlapající stroj pracuje na plný výkon. Starrs se ve vypjatých místech opravdu profiluje ve velmi dobrém světle. Pořádně zhuštěná skladba, hraná s velkou vervou a nasazením. Mohu jenom chválit….

SECRET PLACES – propojování jazz rocku a artrockové okázalosti se zde děje hned v prvním plánu. Je to působivé a ve své době žádané, třebaže už o rok o dva později nová generace rockerů tento styl razantně odmítne….. Ale my, co dokážeme docenit výtečné instrumentální výkony a hru s maximálním nasazením se cítíme být přímém ohni čestné palby. Kytarové nástupy, jsou preparovány synthesizerovými barvami, ale i majestátním gongem. Působivé a nekompromisně jedinečné….

ONE SECOND THOUGHTS – perlení elektrického piana a tklivé kytarové tóny znamenají zklidnění a téměř meditační polohu a příležitost pro Aireyho a Moorea… To už je zde i Starrs, jenž se vkliňuje do atmosféry svou vroucností. V jeho hlasu je hodně emocí, ale stojí na hraně až příliš patetického pojetí, i když mu samozřejmě neupírám jeho ponoření se do zpívaného textu. Náladové uchopení hudební formy, kde Moore s úpornou snahou proniknout do základů stavby kompozice hraje vynikající party a Starrs ve výškách odzbrojuje svou expresí. Následné instrumentální pojetí působí jako moderní ukolébavka, kde elektrické piano a úsporné basy čeří šustění činelů a gongu. Nekonečný závěr graduje v dlouhém závěru…

WINDS – závěrečná kompozice výrazně přesahuje běžný formát a na desetiminutové ploše se odehrávají instrumentální bitvy ve velkém formátu. Začíná s vynikajícími nástupem ďábelským bubenických breaky Jona Hisemana, který dokazuje svoje mistrovství. Můj obdiv zaslouží nejen rytmické polohy, ale i klávesové prolínání s elektrickou kytarou. Hiseman jako ideologický mozek kapely nepřipustil nějaké kompromisy a tak se zde každý z přítomných hráčů podílí s velkým nasazením na celkovém pojetí. Dostávají sólové příležitosti, ale i jako součást celku tvoří základní kameny na kterých tahle virtuální stavba stojí. Dokážu si představit, jak asi famózní musely být jejich koncerty….
Bohužel komunistická kulturní garnitura nedokázala zajistit jejich import třeba na Mezinárodní jazzový festival, jako tomu bylo v r. 1969 – tehdy ovšem s jiným stylem a s jinými hudebníky. V roce 1976 jsme se museli „spokojit“ s tím, že alespoň domácí jazzrocková a znovu se zvolna probouzející rocková scéna si vydobyly místa na slunci….


Pokud se pustím do nějakých srovnání (které ostatně nejsou zcela namístě), mohl bych konstatovat, že význam prvního Colossea nebyl překonán. Ne snad proto, že by na albu hráli horší hudebníci, nebo se nepodařilo vytvořit ten správný sound. Možná proto, že autorské přínosy albu neměly takovou sílu, jako tomu bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Na druhé straně Hiseman (jako nositel úspěšné značky) překvapil novým pojetím a snahou reagovat na fusion music po britském způsobu. Třebaže on sám byl bubenický pojem a jeho jméno bylo vyslovováno s respektem, přesto vsadil na značku Colosseum. Třeba se měl uchýlit k jinému názvu kapely a nebyla by ona srovnání jaksi automatická. Originalita prvního Colossea se v daném pojetí sice nezachovala, ale instrumentálně se posunula hudba kapely do vyššího patra.
Mně osobně se ale první album Colosseum II hodně líbí a tak mu udělím čtyři hvězdičky.



reagovat

Petr Gratias @ 14.09.2011 09:36:54
Moje poznámka do reagování sice nepatří, ale samozřejmě jsem nezapomněl, že Jon Hiseman mezi skupinami Colosseum a Colosseum II působil ještě v kapele TEMPEST!
Nezapomněl jsem na to, ale v textu jsem tuto okolnost nezdůraznil, tak se encyklopedicky založeným pánům progboardistům omlouvám.

Jarda P @ 14.09.2011 15:03:35
Ač je Colosseum jednou z mých nejoblíbenějších kapel, Colosseum II jsem nikdy nestrávil. Zkoušel jsem to několikkrát a po několika skladbách vzdal. O to víc jsm pak přivítal jejich reunion v roc 1994 a následná alba Bread and Circuses a Tomorrow´s Blues.

Zdeněk @ 14.09.2011 16:33:42
Naprosto souhlasím, Colosseum II se mi jeví jako
Hisemanova slepá ulička.Jmenovaná alba po reunionu
kapely a Colosseum Live 05 to už je jiná káva.
Nejčerstvější dobrou zprávou je, že pánové /a dáma/ mají rozdělanou práci na novém albu, které mají dokončit na podzim.

Petr Gratias @ 15.09.2011 06:29:06
Já Vás pánové chápu.....
Jak jsem v recenzi zmínil, mně se Colosseum přelomu šedesátých let také líbí víc, ale vycházím z toho, že daný koncept hudbu ve druhé polovině sedmdesátých let se Hisemanovi, jako aktivnímu hudebníkovi musel zdát překonaný a hledal nová hudební východiska. Evidentně nechtěl jít ve stopách amerického jazzrocku (Return To Forever...) a hledal jinou variantu sebevyjádření. Vzdal se saxofonů a flétny a dal prostor barevnějším klávesám.
Ryzí hammondky v té době byly čirým anachronismem (přesto je Airey z nástrojového inventáře Colosseum II nevyřadil).
Takže z pohledu aktivního hudebníka se mi zdá hledání v podobných rovinách jaksi logické. Jako posluchač ovšem mohu mít samozřejmě výrazné výhrady.
Přiznám se, že jsem počátkem devadesátých let slyšel skupinu Paraphernalia s Jonem Hisemanem a Barbarou Thompson a tahle varianta se zase nelíbila mně...
Je ale pravda, že album Electric Savage (1977) už mě nebralo...

PaloM @ 15.09.2011 11:36:14
No, nemám s Colosseum II žiadny problém, mne sa ich 3 albumy páčia a Gary Moore mi na nich sedí.

25.07.2010 luk63 | #

Několik let po rozpadu prvního Colossea sestavil bubeník Jon Hiseman Colosseum druhé, do něhož přizval především rockery.

Hned úvodní vtipně pojmenovaná instrumentálka Dark Side Of The Moog, která je oslavou tohoto klávesového nástroje, ukazuje, že měl při výběru spoluhráčů šťastnou ruku, protože pozadu nezůstávají ani ostatní instrumenty. Výsledkem je opravdu nápaditá a svěží skladba, nejtvrdší na albu.

V pomalejší a klidnější poloze se nese dlouhá předělávka Down To You od Joni Mitchel, ve které se ukáže, že i zpěvák Mike Starrs drží v pohodě krok se zbytkem kapely (který zase vyniká v instrumentálních částech).

Gemini And Leo bezchybně funkuje a připomíná mi skladbičku Člověk kybernet z jedničky Mahagon (ta však byla natočena později). Parádní Moorova kytara.

Nejkratší věc Secret Places je možná trošičku bombastičtěší, ale odsejpá a znovu ukazuje celou kapelu ve výborném světle.

Pomalá a vypjatá On Second Thoughts nás nechá nadechnout před finále, kterým je závěrečná Winds. Ta začíná Hisemanovým sólem na bicí a je z rodu rockovějších a kompozičně propracovanějších na této desce. Opět má všechno, co pořádný jazz prog rock má mít včetně vymakaných a nápaditých instrumentálních pasáží.

Dvojcédé, které vlastním, obsahuje celou řadu zvukově i instrumentálně velice kvalitních bonusů, které rozhodně nezůstavájí pozadu za původním LP. Jde o dosud nevydané demosnímky z let 1975 a 1976 (10 skladeb) a o záznam z BBC session "In Concert" - také z r. 1976 (3 skladby). Castle Music za toto vydání zaslouží pochvalu.
reagovat

PaloM @ 25.07.2010 18:14:45
Ak mám parafrázovať hejkala z predošlej recenzie, mojím šťastím bolo počuť album, keď som už fusion či džezrock neignoroval a preto som si to naplno vychutnal :-)

luk63 @ 25.07.2010 21:24:28
Přiznám se, že jsem Hejkalovu recenzi předem úmyslně nečetl, abych nebyl ovlivněn. Možná proto jsou některé postřehy téměř shodné. Možná to je dobře...

PaloM @ 26.07.2010 03:57:05
luk63: napísal si peknú recenziu, ani ma nenapadlo porovnávať to s inými. Ak máš pocit, že ste sa s hejkalom zhodli, tak to je znak, že Strange New Flesh je výborný album.

Filozof @ 26.07.2010 06:45:15
Jedno ze dvou CD, které jsem kdy prodal. Jak je pro mne Colosseum nejlepší skupina vůbec, tak tohle jsem opravdu nemohl poslouchat. Syntezátorové mlácení prázdné slámy... Neskutečná nuda a umělost.

Jarda P @ 26.07.2010 11:17:12
Já patřím taky k těm, pro něž je Colosseum II nestravitelné. Nelíbilo se mi v době vzniku, nedávno jsem se k němu vrátil, ale dojem byl stejný.
Po reunionu už je to zase klasické Colosseum, obě studiovky jsou výborné.

hejkal @ 26.07.2010 11:23:27
Dokážem to pochopiť. Myslím si, že problém je, že sa očakáva Colosseum (po reunione už je to opäť to "dobré" Colosseum a pod.). A je to vlastne úplne iná skupina, hudobne aj personálne. Dlhšie som si k tomuto dielu hľadal cestu, nakoniec som si ju našiel cez nástrojové majstrovstvo protagonistov. To nie je návod, skôr vysvetlenie, prečo si toto dielo občas vypočujem.

luk63 @ 26.07.2010 12:01:17
Díla, která vyvolávají zcela protichůdné reakce, bývají geniální :-)

luk63 @ 26.07.2010 13:05:31
Hejkal: Asi bude problém i v tom, že zde Colosseum II nemá vlastní profil. Možná by stálo za to tyto dvě kapely od sebe oddělit, jako je to všude jinde.

Filozof @ 27.07.2010 09:05:38
Hodně jde o to, jak kdo může syntíky. Já ne, takže Moog-blázinec nevydržím. Jiného zase k smrti nudí 13timinutové sólo na bicí.

honanek @ 03.05.2012 12:36:24
Taky mám 2 CD a mám ho moc rád.Jak hudbu,tak muzikanty.Jenom zvuk je totálně placatej.Jen kdyby se dnes tak hrálo!

05.04.2009 hejkal | #

Po rokoch tu máme Colosseum s poradovým číslom dva a za nástrojmi sa plahočí hneď niekoľko známych mien. Don Airey, Neil Murray a Gary Moore budú slávni kvôli iným žánrom, ale tu sú plne v moci džez rocku. Starrs jediný trošku zmizol kdesi v Nemecku z povedomia britského hlavného prúdu.

Dark side of the moog je vynikajúca džez rocková skladba postavená hlavne na klávesoch. A predstavuje zároveň najtvrdšiu polohu, aká sa na albume nachádza. Opačný pól predstavuje jemná skladba Joni Mitchellovej Down to you. Prvý raz sa ozýva spev, ktorý by mohlo produkovať aj nejaké žieňa, ale je to chlap. Moore si zabrnká na akustike, Airey zaťuká na klavíri a tak. Gemini a Leo sa snaží funkovať a aj svižne odsýpať a v podstate sa jej to darí. Je to moja najobľúbenejšia skladba na albume, pretože má miestami najbližšie k tomu, čo sa dá pomenovať „hard“ rock. Secret places je skladba, ktorá by sa nestratila v pôvodnom Colosseu. Klasická rytmicky aj motívovo rôznorodá skladba korenená viachlasými vokálmi. Zadumaná pomalá a jemná On second thoughts má veľmi pohodovú atmosféru, ale po chvíli trošku nudí. Na záver je tu Winds, začína sólom pre bicie, ktoré sa drží v rytmickej polohe a potom nastúpi fusion atmosféra, desať minút ubehne až podozrivo rýchlo.

Nešťastím tohto albumu je, že som ho prvýkrát počul v dobách, keď som bol ešte silne orientovaný na hard rock a moc ma nebral. Postupne som ho vzal na milosť a dnes si myslím, že v rámci svojho štýlu je výborný, žiadna samoúčelná inštrumentálna onania, prevláda melodika a jednoduchšia forma skladieb. Ale k zásadnosti mu už navždy bude chýbať pohľad dnešného hejkala v dobách minulého hejkala.

reagovat