Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.01.2012

Návrat Colossea ̶ legendární britské jazzrockové skupiny první generace byl pro mě velkým překvapením, čímž byla bičována moje zvědavost, zda se skupina sešla jenom k nějakém reunionu, anebo zda se bude jednat o trvalejší comeback. Klasická sestava byla velkým příslibem do budoucna v devadesátých letech, kdy člověk mohl docela vážně pomýšlet na to, že by tahle slavná hudební parta mohla zavítat i do naší republiky. Můj zájem byl velký a když už jsem je nemohl vidět v r. 1969, kdy u nás vystoupili v rámci Mezinárodního jazzového festivalu, tak tenhle „dluh“ budu mít splacen…
Album Bread And Circuses jsem zakoupil do své sbírky. Do jisté míry mě fascinoval už samotný název – Chléb a hry – což mělo propojovací nit s oním antickým Koloseem v Římě, který jsem viděl na vlastní oči a také jsem si ho s velkým respektem prohlédl….. A moje zvědavost se zaměřila na album samotné.

WATCHING YOUR EVERY MOVE – tak tomu říkám řádný nástup. Dravé kytarové intro, dobře seřízená rytmika a výtečný chraplavý vokál Chrise Farlowa. Od prvního tónu je jasné, že máme co dělat s jedinečnou muzikantskou hudební partou, která nám nezestárla a je opět plná energie a dalších hráčských zkušeností pohromadě. Clem Clempson jako kytarista správně zapadá do celkového formátu, stejně jako famózní hráč na saxofon Dick Heckstall-Smith. Bubeník Jon Hiseman a baskytarista Mark Clarke hrají s velký zaujetím a nasazením. Břitké, syrové a nesmlouvavé…. Parádní!

BREAD AND CIRCUSES – liché rytmy na bicí a baskytaru. Velmi účinná kombinace a a bučení synthesizeru Davea Greensladea, který hru kombinuje na neodmyslitelné hammondky a clavinet. Dlouhé tóny saxofonu a sytý vokální projev- propojení dechů a synthesizerů vyvolává mírně odér arabské hudby, ale jinak jsme na nekompromisní rockové půdě kořeněné jazzem. Další parádní záležitost…..

WHEREVER I GO – dumavý úvod na hammondky (trochu ve stylu Czeslawa Niemena), ale Dave Greensladea je suverénní vlastním podáním a Farlowe zpívá s velkým procítěním a každý tón je prodchnutý velkou emocí. Clempson do skladby vloží kytarové sólo. Má roli spojovacího můstku, ale vzápětí získá ostřejší tón a osobitý drive. Střední tempo napovídá, že máme co do činění s baladickým tvarem s výrazným soulovým pojetím za doprovodu saxofonu a mírně kvílivé kytary. Hisemanovy bicí hrají uměřeně, přesto technicky jedinečně a probarvují rytmické základy skladby.

HIGH TIME – větší energetický nápřah úvodem v mírně hendrixovském duchu, ale další schéma se promění spíše ve funkovou polohu. Výtečné rytmické postupy vybroušené do maximální přesnosti a propojené s dravým vokálem a dlouhými tóny hammondek. Kytarový riff je velmi dobře vystavěn a napojují se na něj baskytara a hammondky a náhle přejde skladba do swingujícího jazzu. Má to švih a energie, žádné unylé tóny, ale nměkolik breaků vrací skladbu do původního tématu. Nemohu jinak než chválit tuhle strhující hru a muzikantskou propojenost

BIG DEAL – pokud vám na albu tak trochu pořád chybělo blues, tak teď jste se dočkali. Velmi citlivě a s velkou emocionalitou projevu ve spojených vokálních partech Farlowa a Clarkea, ale Farlowe samozřejmě dominuje. Ostatní nástroje mají roli výtečných doprovazečů a nijak se vzájemně nezahlcují instrumentálním běsněním – všechno krásně vyvážené. Heckstall-Smith dostane příležitost k jedinečnému saxofonovému projevu, zatímco Greenslade hraje zatěžkané akordy na klavír a Clempson jemně čeří přechody akordických proměn a tlumená tónová přediva. Líné, mírně zpomalené, ale přesto vám nedovolí zvolená instrumentace usnout….

THE PLAYGROUND – hezké akordové rozklady a zpěvu se ujímá Mark Clarke (ex-Uriah Heep!). Má jemnější uvolněnější projev jako zpěvák, jako kytarista dokáže svůj tón podle potřeby řádně přibrousit v dlouhých tónech, které doprovázejí mocné hammondky, jež dostanou svou příležitost zahrát krásnou mezihru střídanou výtečným soundem saxofonu. Tónové zabarvení přivolá na chvilku postpsychedelickou atmosféru, ale jinak se rytmické postupy pohybuje spíš v latinskoamerických figurách. Výtečně vypreparované a zahrané. Skladba má impresivní atmosféru v uvolněné harmonii a cinkání akustické kytary, flétny a synthesizeru se děje ve výtečné shodě. Další muzikantská lahůdka….

NO PLEASIN´– rytmika šlape v přesném sledu a akcentované riffy instrumentace jsou dalším propojovaným můstkem mezi další fází skladby. Hráno s úžasnou lehkostí a přehledem a přesto s řadou zajímavých jemných finesů v rytmických breacích a kytarových nájezdech. Tohle je vybroušené do posledního detailu a můj obdiv míří k Hisemanově technice a jeho výtečnému cítění. Je motorem nejen celé skladby, ale i celé skupiny. Vždycky jím byl a zůstává nadále. Propojení rocku, soulu a jazzu v jedinečném formátu.

I COULD TELL YOU TALES – výtečný Farlowův projev za střednědobou doprovodu kapely, která se opírá o dobře vystavěnou melodickou linku, ale i vnitřní napětí, které skladba obsahuje. Hammondky to podmiňují, stejně jako saxofon a výtečně preparované basy. Formálně poměrně složitá harmonická struktura, přesto je skladba čitelná v melodických postupech, ale jednotlivé nástrojové sestupy a vzestupy od mollů do durů mají dramatické proměny a Heckstall-Smith opětně dokazuje svoje hráčské mistrovství, posouvající skladbu více k moderní jazzové formě. Rozjímavé a přitom důrazně nesmlouvavé… zkrátka můj šálek čaje.

STORMS BEHIND THE BREEZE – máme tady další blues. Možná ještě čitelnější než to předešlé. Naléhavý zvuk tremola hammondek je famózní a vokální projev Farlowa se hodně přibližuje ke Kanaďanovi Davidu Claytonovi-Thomasovi z Blood Sweat And Tears a tahle skladba to jednoznačně potvrzuje. Oba jsou Páni Zpěváci s velkými iniciálkami. Kontemplativní saxofonové sólo se skvěle propojuje s hammondkami a tikající, přesto důraznou rytmikou, do které Clempson vsouvá svoje kytarové party, procítěné, přesto neutahané, ale plné drsné chlapské výpovědi…

THE ONE THAT GOT AWAY (instr.) – Colosseum se v předposlední skladbě rozhodlo vložit instrumentální kompozice a trochu si „zahrát“ a dravý boogie rytmus bicích a baskytary rozehrává prostorné dravé nástupy hammondek, saxofonu. Elektrická kytara trochu zabloudí k santanovskému odéru, ale nijak to neuráží, protože vzápětí se hudba rozezní dravější směsicí rocku, jazzu, soulu. Popustila se uzda muzikantské dravosti a zcela oprávněně zde máme hudbu klasiků svého oboru, na které nijak nezahlodal zub času.

THE OTHER SIDE OF THE SKY – poslední skladba má mírně patetický nástup ve zpívaném projevu a zpomalený doprovod se zvolna rozbíhá vpřed. Je tady cílená snaha pohrát si s jednotlivými detaily a měnit vzájemné napětí mezi slokami s mocnými úderným soundem a sborovými vokály, posouvajícími skladbu na pokraj jazzové opery. Závěr patří důraznému finálnímu zdůraznění pomalu odeznívajících tympánů a varhan…..

Z alba jsem nadšen. Instrumentálně velmi precizní, přesto se zde nezabíhá do nějakých bezbřehých improvizací, k čemuž zajisté mělo Colosseum blízko na koncertech, ale tady je přidáno a ubráno všeho s mírou. Při poslechu Hisemanových bicích si znovu uvědomuji, že Jaroslav Erno Šedivý, v dané době asi nejlepší bubeník v Čechách, z něho tahal podstatné hráčské jemnůstky a techniku úhozu a breaků. Tak tohle je pro mě studiový comeback jaksepatří ve všech úhlech pohledu!
Bravo, Colosseum! Máte ode mě plný počet – pět hvězdiček!