Colosseum - Bread And Circuses (1997)

Keď sa v roku 1994 znovuzrodila legendárna skupina Colosseum, navyše v parádnej zostave Hiseman, Farlowe, Heckstall-Smith, Clempson, Greenslade a Clarke, nikto asi nečakal, že nahrá aj nové štúdiové albumy. A predsa sa v roku 1997 zjavil prvý z nich – Bread & Circuses.
Formácia Colosseum patrila k tým skupinám, ktoré priekopnícky posúvali hranice rockovej hudby. Smerom k jazzu. Hrala o dušu, technicky náročne, ale vždy divoko a melodicky. Reunionový koncert z videozáznamu som miloval, nečudo, že keď sa v Bratislave zjavil plagát oznamujúci, že kapela vystúpi 4.7.1997 v PKO, okamžite sme tam s rodinou i kolegami garážovými muzikantami nabehli. Bol to zážitok.
V tom istom roku sa zjavil aj album, ale priznám sa, že som oň nejavil záujem. Moja zbierka bola v plienkach, a tak som sa sústredil na staršie nahrávky. K albumu som sa dostal až pred pár rokmi. Čo som získal?
Hudba je o poznanie usadenejšia, bluesová, tempá sú pomalšie, nikto sa nikam neponáhľa. Hudobníci nehrajú žiadne samoúčelné noty, skrátka sa bavia. Dokonca sa tu baladicky podriemkava (Wherever I Go), čo sa „starému“ Colosseu nikdy nestalo! Ba čo viac, bez jemného náznaku Orientu sa hádam nedokázala zaobísť ani jedna rocková skupina, nuž aj tu sa čosi kdesi zjaví (Bread & Circuses). Najviac sa mi páčia tie živšie kúsky, jemne sfunkovaná High Time, prípadne hravá No Pleasin’ . Najlepšou skladbou je inštrumentálka The One That Got Away. Musím sa priznať, že je toto dielo na mňa až veľmi pokojné. A kam sa podeli tie žeravé inštrumentálne eskapády zo 70. rokov?
Samozrejme, porovnávanie nie je podstatné. Ide o inú kapelu v úplne iných časoch. Aj tak by som trocha väčšieho inštrumentálneho vzruchu uvítal. Nepočúvam tento album často. Ale nenudí ma a to je dobre. Dôstojne starnúť je umenie a kapela s Hisemanom v čele to dokázala so cťou. A na koncertoch vedela stále burácať ako zamladi.
reagovat

Tento víkend obletěla svět smutná zpráva o špatném zdravotním stavu jednoho z nejlepších hráčů a techniků ovládajících hru na bicí nástroje - o Jonu Hisemanovi. Jeho hudební portfolio čítá několik nahrávek mateřských Colosseum i dalších projektů, na kterých se během své kariéry podílel. Ať už vezmeme do rukou kterýkoliv výtvor, na jehož obálce je uvedeno jeho jméno za pomlčkou hráče sedícího na bubenické stoličce, s každým poslechem se nám dostavuje hojný umělecký zážitek.

Jon Hiseman byl jedním z vyvolených, kterému byl předán dar v podobě velice citlivého a mimořádně kreativního přístupu ve hře na bicí nástroje. Jeho způsob prezentace v sobě spojoval inteligenci, velkou variabilitu i stylovou různorodost. Dokázal v lidech probudit sugestivní vibrace, nabudit emoční rozpoložení a s živou prezentací se často dostavoval dechberoucí fascination efekt.

Jeho jméno je navždy spjato s prvními nahrávkami "jeho" kapely Colosseum. Desky z konce šedesátých respektive začátku sedmdesátých let jsou nepřekonatelné a už dávno v pravdě ikonické. Ten, kdo se o dění okolo kapely už později dopodrobna nezajímal a nezajímá, ani netuší, že v letech devadesátých prodělal tento soubor velký comeback. Po koncertním zmrtvýchvstání dochází za pár let i k obnovení činnosti studiové a Colosseum ve své klasické sestavě z dob alba Daughter of Time vydávají další naprosto - a to podtrhuji dvakrát - úchvatnou nahrávku pojmenovanou "chléb a hry", tudíž Bread and Circuses.

S obligátně kvalitně sejmutým zvukem představují světu svoji čtvrtou klasickou studiovku, která naprosto plynule navazuje na své tři o dost starší předchůdce. Skladatelsky se na ni podíli většina ze šestice hudebníků, kde každý jeden je dokonalým instrumentalistou a profesorem ve svém oboru. Sytě pevně ukotvený a emocemi praskající vokál Chrise Farlowa k nám promlouvá stejně mohutnou ozvěnou jako v letech sedmdesátých. Dave Clempson předvádí dokonalé kytarové finesy a spolu s Markem Clarkem skvěle doplňují původní trojici, jež kapelu kdysi založila. Těmi jsou samozřejmě dechař Dick Heckstall-Smith, klávesák Dave Greenslade a onen fantastický hráč na bicí, Jon Hiseman.

Jedenáctka kvalitou vyrovnaných a nápady překypujících skladeb snese libovolné srovnání s minulostí. Watching Your Every Move je razantní a dynamicky flexibilní otvírák, v němž Chris Farlowe okamžitě potvrzuje, že neztratil nic ze svého leader-charisma. Titulní Bread & Circuses operuje v dechové rovině a jazzovém rytmu. Wherever I Go zase do puntíku splňuje charakter velkolepé balady. Další polohu, tentokrát funkovou, předvede High Time a začouzeně bluesovou stopu dokonale nastíní emotivní Big Deal.

O tom, že v muzice Colosseum je ukryto mnoho krás nás přesvědčuje šestá, Markem Clarkem zpívaná The Playground. Ta doslova pluje na lahodných tónech akustických kytar, hammondek a něžných výstupech saxofonu. Jazzově odlehčená No Pleasin patří k dalším písním, které sbírají vavříny pro vítěze, podobně jako následující emoční klenot I Could Tell You Tales. Skvělým dráždidlem pro posluchačovo jazzově nakloněné ouško je dechberoucí instrumentální představení The One That Got Away.

Kapela Colosseum zůstáva aktivní i v letech následujících. Nás, své věrné, ještě dvakrát oblaží novým materiálem a pokaždé se jedná o prvotřídní práci. Myslím si však, že deska Bread and Circuses už překonána není, byť se o to následující dvojice snaží urputně. Za mě tedy jasný plný počet a velké nadšení nad albem, které dokonale překonává běžné comeback produkce. A samozřejmě potřebný zdravotní zázrak a pevnou víru Jonovi a jeho blízkým.
reagovat

pinkman @ 04.06.2018 11:09:46
Horyno beru tuhle tvou recenzi něco jako poctu Jonu Hisemanovi. Vyjimečnému bubeníkovi a jistě také dobrému člověku. Jeho hrá mě už desetiletí nepřestává fascinovat. Vůbec celá tvorba Colosseum je hodně objevná. Každá z jejich desek, ať už starší, nebo nová, je inspirací pro mnoho hudebníků, kteří vedle kapely takového kalibru propadají v nouzi. Kompozičně a instrumentálně neskutečně nadupaný soubor, je pro několik generací určitým obrazem kvality.
Díky.

PaloM @ 04.06.2018 13:06:59
Horyna, ja by som bral aj Grass Is Greener do poradia štúdioviek, veď také skladby ako Lost Angeles a Rope Ladder To The Moon sa ocitli na ich live LP (1971) a aj tým sa stali nesmrtelnými. A boli úplne prvé, ktoré mi utkveli v pamäti, lebo Colosseum Live som mal na magnetofónovej páske ako jediný ich album.

Mám toto CD za 4 hviezdy.
Vďaka za spomienku, kvalitná skupina od začiatku do konca.

oř @ 04.06.2018 16:58:49
Smutná zpráva. Ta dobrá je, že nám tu kluci po sobě zanechali množství výborné muziky, která nám nikdy nezevšední. Díky za recku. Colosseum byli jedineční!

Jarda P @ 05.06.2018 04:47:22
Na Hisemanovo mistrovství nelze zapomenout nejen díky deskám Colossea, ale i Tempest. V mém případě i díky dvěma koncertům, které jsem s nima absolvoval, i když na nich nehráli nic z této desky.

terka @ 05.06.2018 06:18:23
Desky Colosseum měl ve sbírce náš otec. Miloval je a tak je jasné, že bratr jim podlehl postupně taky. Já jejich hudbu neznám tolik, jako třeba Rush a pamatuju se, že se o nich doma občas debatovalo. To se pak chválilo a chválilo.

Návrat Colossea ̶ legendární britské jazzrockové skupiny první generace byl pro mě velkým překvapením, čímž byla bičována moje zvědavost, zda se skupina sešla jenom k nějakém reunionu, anebo zda se bude jednat o trvalejší comeback. Klasická sestava byla velkým příslibem do budoucna v devadesátých letech, kdy člověk mohl docela vážně pomýšlet na to, že by tahle slavná hudební parta mohla zavítat i do naší republiky. Můj zájem byl velký a když už jsem je nemohl vidět v r. 1969, kdy u nás vystoupili v rámci Mezinárodního jazzového festivalu, tak tenhle „dluh“ budu mít splacen…
Album Bread And Circuses jsem zakoupil do své sbírky. Do jisté míry mě fascinoval už samotný název – Chléb a hry – což mělo propojovací nit s oním antickým Koloseem v Římě, který jsem viděl na vlastní oči a také jsem si ho s velkým respektem prohlédl….. A moje zvědavost se zaměřila na album samotné.

WATCHING YOUR EVERY MOVE – tak tomu říkám řádný nástup. Dravé kytarové intro, dobře seřízená rytmika a výtečný chraplavý vokál Chrise Farlowa. Od prvního tónu je jasné, že máme co dělat s jedinečnou muzikantskou hudební partou, která nám nezestárla a je opět plná energie a dalších hráčských zkušeností pohromadě. Clem Clempson jako kytarista správně zapadá do celkového formátu, stejně jako famózní hráč na saxofon Dick Heckstall-Smith. Bubeník Jon Hiseman a baskytarista Mark Clarke hrají s velký zaujetím a nasazením. Břitké, syrové a nesmlouvavé…. Parádní!

BREAD AND CIRCUSES – liché rytmy na bicí a baskytaru. Velmi účinná kombinace a a bučení synthesizeru Davea Greensladea, který hru kombinuje na neodmyslitelné hammondky a clavinet. Dlouhé tóny saxofonu a sytý vokální projev- propojení dechů a synthesizerů vyvolává mírně odér arabské hudby, ale jinak jsme na nekompromisní rockové půdě kořeněné jazzem. Další parádní záležitost…..

WHEREVER I GO – dumavý úvod na hammondky (trochu ve stylu Czeslawa Niemena), ale Dave Greensladea je suverénní vlastním podáním a Farlowe zpívá s velkým procítěním a každý tón je prodchnutý velkou emocí. Clempson do skladby vloží kytarové sólo. Má roli spojovacího můstku, ale vzápětí získá ostřejší tón a osobitý drive. Střední tempo napovídá, že máme co do činění s baladickým tvarem s výrazným soulovým pojetím za doprovodu saxofonu a mírně kvílivé kytary. Hisemanovy bicí hrají uměřeně, přesto technicky jedinečně a probarvují rytmické základy skladby.

HIGH TIME – větší energetický nápřah úvodem v mírně hendrixovském duchu, ale další schéma se promění spíše ve funkovou polohu. Výtečné rytmické postupy vybroušené do maximální přesnosti a propojené s dravým vokálem a dlouhými tóny hammondek. Kytarový riff je velmi dobře vystavěn a napojují se na něj baskytara a hammondky a náhle přejde skladba do swingujícího jazzu. Má to švih a energie, žádné unylé tóny, ale nměkolik breaků vrací skladbu do původního tématu. Nemohu jinak než chválit tuhle strhující hru a muzikantskou propojenost

BIG DEAL – pokud vám na albu tak trochu pořád chybělo blues, tak teď jste se dočkali. Velmi citlivě a s velkou emocionalitou projevu ve spojených vokálních partech Farlowa a Clarkea, ale Farlowe samozřejmě dominuje. Ostatní nástroje mají roli výtečných doprovazečů a nijak se vzájemně nezahlcují instrumentálním běsněním – všechno krásně vyvážené. Heckstall-Smith dostane příležitost k jedinečnému saxofonovému projevu, zatímco Greenslade hraje zatěžkané akordy na klavír a Clempson jemně čeří přechody akordických proměn a tlumená tónová přediva. Líné, mírně zpomalené, ale přesto vám nedovolí zvolená instrumentace usnout….

THE PLAYGROUND – hezké akordové rozklady a zpěvu se ujímá Mark Clarke (ex-Uriah Heep!). Má jemnější uvolněnější projev jako zpěvák, jako kytarista dokáže svůj tón podle potřeby řádně přibrousit v dlouhých tónech, které doprovázejí mocné hammondky, jež dostanou svou příležitost zahrát krásnou mezihru střídanou výtečným soundem saxofonu. Tónové zabarvení přivolá na chvilku postpsychedelickou atmosféru, ale jinak se rytmické postupy pohybuje spíš v latinskoamerických figurách. Výtečně vypreparované a zahrané. Skladba má impresivní atmosféru v uvolněné harmonii a cinkání akustické kytary, flétny a synthesizeru se děje ve výtečné shodě. Další muzikantská lahůdka….

NO PLEASIN´– rytmika šlape v přesném sledu a akcentované riffy instrumentace jsou dalším propojovaným můstkem mezi další fází skladby. Hráno s úžasnou lehkostí a přehledem a přesto s řadou zajímavých jemných finesů v rytmických breacích a kytarových nájezdech. Tohle je vybroušené do posledního detailu a můj obdiv míří k Hisemanově technice a jeho výtečnému cítění. Je motorem nejen celé skladby, ale i celé skupiny. Vždycky jím byl a zůstává nadále. Propojení rocku, soulu a jazzu v jedinečném formátu.

I COULD TELL YOU TALES – výtečný Farlowův projev za střednědobou doprovodu kapely, která se opírá o dobře vystavěnou melodickou linku, ale i vnitřní napětí, které skladba obsahuje. Hammondky to podmiňují, stejně jako saxofon a výtečně preparované basy. Formálně poměrně složitá harmonická struktura, přesto je skladba čitelná v melodických postupech, ale jednotlivé nástrojové sestupy a vzestupy od mollů do durů mají dramatické proměny a Heckstall-Smith opětně dokazuje svoje hráčské mistrovství, posouvající skladbu více k moderní jazzové formě. Rozjímavé a přitom důrazně nesmlouvavé… zkrátka můj šálek čaje.

STORMS BEHIND THE BREEZE – máme tady další blues. Možná ještě čitelnější než to předešlé. Naléhavý zvuk tremola hammondek je famózní a vokální projev Farlowa se hodně přibližuje ke Kanaďanovi Davidu Claytonovi-Thomasovi z Blood Sweat And Tears a tahle skladba to jednoznačně potvrzuje. Oba jsou Páni Zpěváci s velkými iniciálkami. Kontemplativní saxofonové sólo se skvěle propojuje s hammondkami a tikající, přesto důraznou rytmikou, do které Clempson vsouvá svoje kytarové party, procítěné, přesto neutahané, ale plné drsné chlapské výpovědi…

THE ONE THAT GOT AWAY (instr.) – Colosseum se v předposlední skladbě rozhodlo vložit instrumentální kompozice a trochu si „zahrát“ a dravý boogie rytmus bicích a baskytary rozehrává prostorné dravé nástupy hammondek, saxofonu. Elektrická kytara trochu zabloudí k santanovskému odéru, ale nijak to neuráží, protože vzápětí se hudba rozezní dravější směsicí rocku, jazzu, soulu. Popustila se uzda muzikantské dravosti a zcela oprávněně zde máme hudbu klasiků svého oboru, na které nijak nezahlodal zub času.

THE OTHER SIDE OF THE SKY – poslední skladba má mírně patetický nástup ve zpívaném projevu a zpomalený doprovod se zvolna rozbíhá vpřed. Je tady cílená snaha pohrát si s jednotlivými detaily a měnit vzájemné napětí mezi slokami s mocnými úderným soundem a sborovými vokály, posouvajícími skladbu na pokraj jazzové opery. Závěr patří důraznému finálnímu zdůraznění pomalu odeznívajících tympánů a varhan…..

Z alba jsem nadšen. Instrumentálně velmi precizní, přesto se zde nezabíhá do nějakých bezbřehých improvizací, k čemuž zajisté mělo Colosseum blízko na koncertech, ale tady je přidáno a ubráno všeho s mírou. Při poslechu Hisemanových bicích si znovu uvědomuji, že Jaroslav Erno Šedivý, v dané době asi nejlepší bubeník v Čechách, z něho tahal podstatné hráčské jemnůstky a techniku úhozu a breaků. Tak tohle je pro mě studiový comeback jaksepatří ve všech úhlech pohledu!
Bravo, Colosseum! Máte ode mě plný počet – pět hvězdiček!



reagovat

Jako jeden z nadšenců po poslechu desky Colosseum Live / snad nejlepšího a nejtvrdšího živáku té doby/ kdysi na gymnáziu v r.1974 a po rozchodu jeho klasické sestavy jsem bral tuhle kapelu jako uzavřenou historii. Tím více mne nadchnul reunion a vydání téhle desky navazující na to nejlepší z historie skupiny. Nemá smysl rozebírat jednotlivé skladby a výkony muzikantů v rozsáhlých příspěvcích, jež jsou pro znalé i neznalé zbytečné, jak se v poslední době na tomhle serveru děje.

Stačí shrnout - skvělá kapela neztrácející nic ze své síly hraje skladby s bluesovým spodkem, razantní zpěv Chrise Farlowa, světový drumer Jon Hiseman a neméně dobrý, bohužel již nežijící saxofonista Dick Heckstall-Smith - dodnes vzpomínám na jeho výkon ve zlínském Golem Clubu.

Dávám 4 1/2 hvězdy / vzhledem k předcházejícímu Live/
reagovat

merhaut @ 15.07.2007 00:00:00
Koncert ve Zlíně byl i bez indisponovaného Farlowa skvělý. Kdopak z přítomných zaregistroval, že namísto něj jim tehdy zpíval baskytarista Mark Clarke z Uriah Heep, spoluautor úvodní skladby Demons & Wizards?

P.S. já nepovažuju žádný zdejší typ fandovského psaní za zbytečný ... ať je mechanicky popisný, anebo naopak impresionistický :-)

Zdeněk @ 15.07.2007 00:00:00
Já to Jardo samozřejmě zaregistroval a byla to snad
jediná slabina skvělého večera.Colosseum to však
vyrovnalo perfektním instrumentálním výkonem všech členů.

merhaut @ 15.07.2007 00:00:00
Já tě Zdeňku (ani přítomné) ani vteřinu nepodezříval, žes nepoznal že nezpívá Farlowe :-) spíš jsem myslel, kdo asi tak věděl, kdo je ten zpívající basák ...

merhaut @ 15.07.2007 00:00:00
P.S. Zajímavé je, že ti co viděli i Colosseum s Farlovem v Praze, dávali v diskuzích přednost zlínskému koncertu ...

Zdeněk @ 15.07.2007 00:00:00
Na pražském koncertu jsem nebyl,avšak pokud vím,
nehrál tam již Dick Heckstall-Smith,na sax hrála
snad Hisemannova manželka.Mám dojem ,že vedle
Prahy měli hrát i ve Zlíně,ale ze mne neznámých
důvodů koncert odpadl a tak po 100km cesty autem
jsme skončili na bluesovém festivalu v Holešově
a stihli koncert reunionu Andršt-Lipa Blues Bandu-
perfektní náplast.