Reakce na recenzi:

Snake - @ 13.03.2017

CD Musea - FGBG 4323.AR /2000/

Lépe pozdě, nežli později. S americkými art rockery Happy The Man jsem se seznámil sotva před pár týdny, ale vznikla z toho náklonnost na "první dobrou" následovaná nezbytným doplněním sbírky.

Historie vzniku kapely sahá někam do roku 1972, ovšem první nahrávky se dočkala až o pět let později. Bezejmenný debut vyšel - na značce Arista - v roce 1977 a na ploše necelých padesáti minut nabízí devět skladeb. Hudba je to velmi propracovaná a vypiplaná do nejmenšího detailu, vždyť hned sedm z devíti skladeb je zcela instrumentálních. Cítím z nich lehkost, vzdušnost, ale i nezbytnou komplikovanost Yes, kombinovanou s rytmickými zvraty typickými pro Gentle Giant, nebo King Crimson a kořeněnou prvky fusion.

Zkrátka - byť tomu první skladba, vyklidněná a space rockově zasněná Starborne vůbec nenasvědčuje - jsou to hudební orgie, což mi dosvědčí hned následující pecka Stumpy Meets The Firecracker In Stencil Forest. Po vzletném úvodu zvrtne se v rytmické hrátky ála Gentle Giant, do kterých vpadne intenzivní fusion s divoce sólujícím ságem...

První ze dvou zpívaných věcí je "trojka" Upon the Rainbow (Befrost). Trochu jako Camel na deskách "Raindances" a "Breathless". Saxofon, klávesová sóla a celkem "tuctovej" zpěv, který neruší. Skladba jako taková je sice krapet pomalejší, ovšem i rafinovaně komplikovaná a k nějakým milostným dobrodružstvím, či ploužení po tanečním parketě naprosto nevhodná.

Vrcholem alba je pro mě členitá instrumentální lahůdka Mr.Mirror´s Reflection on Dreams. Je opravdu pěkná a střídá se v ní celá plejáda nálad a chytlavých melodií. Její poslech je pro mne vítaným osvěžením a v jednu chvíli (zhruba v polovině čtvrté minuty), jako kdybych slyšel i kytarového vizionáře Mr.Vaie. Podivuhodná shoda.

Pátá Carousel už začíná (především ve své druhé polovině) znovu utahovat šrouby a připravovat půdu pro nástup intenzivní a gejzíry klávesových sól bičované prog/fusion nakládačky Knee Bitten Nymphs in Limbo. To je palba, připomínající řádění Mahavishnu Orchestra a tak jsem opravdu vděčný za následující píseň On Time as a Helix of Precious Laughs. Rytmika šlape a tiká, jak švýcarské hodinky a je to první skladba, ze které cítím - byť velmi prchavou - vůni Genesis.

Album nezadržitelně spěje ke svému konci a po kouzelné, jen necelé čtyři minuty dlouhá skladbičce Hidden Moods je tu finish v podobě rozmáchlé New York Dream's Suite. Po symphonic rockovém úvodu a nabušené fusion vsuvce v prostřední části skladby přichází zklidnění a album končí úplně stejně, jako začíná - tedy zasněnou space music....

Je to výborná deska, ale musím přiznat, že v těch techničtějších pasážích je toho na mě trochu priveľa. Kdyby kapela o něco slevila z předvádění dokonale zmáknuté hudební násobilky a místo toho přihodila ještě hrst melodií, byl bych určitě spokojenější. Za čtyři.