Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.07.2019

Na pojem Happy the Man jsem narazil až tady, díky propagaci formou recenzí a diskuzí kolegy Snejka a Mayaka. Už tehdy se mi něčím specifickým vryl název kapely do paměti, ale s pořízením některého z nosičů jsem nějak nespěchal. Teprve nedávno a spíše náhodou jsem objevil první dva disky v nabídce určitého prodejce a zcela intuitativně natáhl ruku směrem k dvojce Crafty Hands.

Bez předchozího nástřelu jsem pouze na základě recenzí zhruba tušil o co půjde a jelikož jak Snake, tak i Miro má na mnoho společných favoritů hodně podobný názor, automaticky jsem dedukoval podobnou shodu i tady. Po prvním poslechu však přišlo rychlé vystřízlivění a nečekané zklamání. Happy the Man mezi námi svou bezbřehou technickou virtuozitou vystavěli chladnou akademickou zeď, která sice instrumentálně nenudí, ale své emoce a nálady má zakořeněné kdesi hluboko uvnitř, a dostat se k nim je první týdny/měsíce (to závisí od toho, kolik šancí desce dáte a kolik času a snahy jí budete věnovat) zhola nemožné. Jenže jak už to u podobných progresivních děl občas bývá, ta prvnotní složitost je zaobalena množstvím výborných melodií, precizních přechodů, bravurním střídáním akustických a elektrických částí, instrumentálních bloků sestavených s matematickou přesností, a že se tady zpěv vyskytuje jen poskrovnu diváka bolet nemusí.

Co nmne však překvapilo a zarazilo snad nejvíce je, že tato deska vůbec nezní jako jiné, víceméně stylově podobné výtvory té doby, zkrátka že ani chvíli nezní archaicky v tom dobrém slova smyslu a "sedmdesátkově". Žádnou podobnost s Yes, King Crimson, či dokonce s Gentle Giant zde neidentifikuji. Její feeling a zvuk alespoň mně místo do roku 1978 zapadá spíš do posledních cca dvaceti let nového tisíciletí. Při poslechu desky se zabývám myšlenkami na většinu technicky brilantně vybavených kapel současnosti, které ať už kdy Happy the Man slyšeli nebo ne, zcela automaticky pokračují v jejich linii. Je to především hudba dřívějších králů progresivní větve Dream Theater, jejichž instrumentální části skladeb ve kterých kapela šlapala na 100% a jako jeden muž, muziku Happy the Man upomíná. Ale ať už je taková podobnost jasně slyšitelná, nebo se posluchači sama nabízí na základě léty naposlouchaného mustru, pořád má v sobě silný plamen invence vztahující se právě k letopočtu kdy byla nahrána. Kdyby z výrobních pásů vyběhla ve stejné formě včera, nebo před pěti lety, byl by dopad na progresivní scénu jen minimální a ve stínu některých technicky zdatných souborů dneška by nejspíš rychle zapadla. Čtyřicet let stará nahrávka má však v sobě zakódováno hudební poselství příštím generacím, díky kterému nedokáže zestárnout.


Pokud bych se ukvapil a tuto recenzi psal jen několik dnů či týdnů po pořízení onoho kotouče, jistě by její náplň byla o mnoho kritičtější a podtón by byl značně zklíčenější až pesimistický. Ale jelikož jsem možná podvědomně tušil, že podobný krok by nebyl správný, jelikož určité druhy muziky je dobré nechat pořádně uležet, hodnotím dnes Crafty Hands jednu hvězdu pod maximem. Stále, i když v měřítku daleko menším než na seznamovacím začátku cítím, že obsahovat deska snovější opar, několik klidnějších melodických pasáží a harmoničtějších stuktur, byla by to ta jasná trefa na komoru.