Reakce na recenzi:

Danny - @ 05.01.2013

Vzpomínám si, jak jsem před lety u kamaráda (sběratele hudby všeho druhu) poprvé slyšel skladbu "Diana". Zpočátku jsem měl pocit, že se na mě valí něco neurovnaného, za každou cenu jiného. Nedokázal jsem ale přestat poslouchat a než píseň dozněla, jako by se jednotlivé "nahodilé" motivy samy srovnaly do smysluplného tvaru. Začalo mi to dávat smysl. Takto mě kdysi zaskočili třeba Värttinä, dnes mí oblíbenci.

Jak je příhodné v hudbě nikam nespěchat (nastane-li ta správná chvíle) a nechat v ní přítomné emoce vylít se z břehů volně do posluchačova prostoru, dokazuje zahloubaná "The Herald", ve které je vzrušená vokální nálada dobarvována dráždivými doteky akustických nástrojů. Ostinátní, stále se vracející figura kytary je harmonicky a velmi zlehka zahušťována neakordickými, jakoby "vychýlenými" tóny zpěvové linky zpěvačky Bobbie Watson - vzniká tak zajímavé pnutí. V kontrastní pasáži prostor zcela opanuje jediná akustická kytara a je všude a všude je jí plno. Zvolnění a nástup flétny a violy působí velmi náladotvorně, hudební obzor ztratí jasnou konturu a čas běží pomaleji... pak se vrací úvodní sekvence s hlasy tentokrát o něco pevnějšími.
Změna: muzika se dala do silného pohybu, krouží kolem nás, je plná pohansky drsné něhy a mnohem sebevědomější (Roger Wootton je úžasný) - to je "Drip Drip". Opět zní jen akustická kytara a perkuse a je to tvrdé. Když se zvolna přidá baskytara, fragment mizí a přerůstá do útržkovitých, elektrizujících vokálních frází. Jeden z vrcholných okamžiků alba.
Ale nic nekončí, "nekonečně" silné motivy a figury nabízí hned následující "Song To Comus" se synkopovanými údery doprovodné kytary a neklidným basem; když zvukový účinek dosahuje vrcholu a vše graduje, přijde - střih a prudké ztišení. Skladba ale opět vyrůstá sama ze sebe, podmaňuje si prostor a prudce se kymácí, harmonie to jen dotvrzuje nervním střídáním vedlejší akordů (a ke zvýraznění účinku je tu pořádná špetka houslí).
Po nezvyklém úvodu "The Bite" kapela skladbou postupuje rázně dál, tentokrát výrazně opřená o basovou plochu vespod, vokály mají chvílemi kánonickou formu a prostor dostává i flétna, harmonie budí dojem masivního špalku, se kterým se nedá hnout a přitom se vždycky jakoby nedopatřením rozsype do dalších zvlněných motivů.
Nejkratší "Bitten" je hra s kontrasty a domnívám se i s principem náhodných souzvuků; když je nejtižší, neochvějně exploduje.
Závěrčná "The Prisoner" zpočátku přináší relativně klidnou dvouakordovou harmonii s umíněnou basovou linkou, která si "vede svou", a šibalsky uhýbající housle v přiznávkách - zpěv je rozvážný, alespoň po určitý čas, než se objeví další návaly napětí: v ten okamžik je Woottonův projev velmi vzrušený, nervní, sólo se mění ve vícehlas a získává exoticky znějící průběh, tomu odpovídá i "rozklepané" tvoření tónů. Zklidnění ve druhém oddílu písně má tentokrát podivný psychovýraz. Úplné finále obstárává strhující zpěv a pak jen panoramatické echo hlasů a poslední střih. Ticho. Je po všem.

Skvělá nahrávka a důkaz toho, že k dosažení tvrdě (energicky) znějící hudby není potřeba mimořádné zvukové agresivity. Pokud jsou nápady a potřebné instrumentální a vokálně-výrazové schopnosti, i ze zvuku akustické kytary, houslí, flétny, baskytary a lidských hlasivek se vám budou nafukovat nohavice.
Autorem krásné kresby na titulce je sám Roger Wootton.