Reakce na recenzi:

Voytus - @ 09.01.2008

Tihle folkaři asi jednoho večera u táboráku snědli nějaké zákeřné houby a rozhodli se do své tvorby vložit co nejvíce zla.
Už obal vypovídá o tom, že tohle nebude žádná sranda. Zmučený výraz tvora na přední straně připomíná obal první desky King Crimson. Nepřipravený posluchač může při střetu s touto deskou vypadat podobně.
Úvodní rozladěná Diana asi nejlépe ukazuje o čem Comus je. Akustické kytary, bonga, flétna, housle. Ale všechno tady zní jinak, než jste zvyklí. Hlas Rogera Wootona připomíná Rogera Chapmana z Family (a na dobových fotkách připomíná Frippa z období Red). Zpěvačka Bobbie Watson zase Gilli Smith z Gongu, to hlavně tím, jak doplňuje sólový hlas.
Její hlas nás provází druhou, nejjemnější písní The Herald, která je plná zajímavých akustických ploch, ne nepodobných třeba takovým Opeth.
Třetí Drip drip je návratem k syrovosti první písně. Zpěvák předvádí své hlasové možnosti, pod ním jsou tvrdé, sekané kytary a divoká bonga, atmosféru dotváří ženský vokál a housle. Tanec pohanů okolo ohně až do bezvědomí, po lese běhají nebezpeční mystičtí tvorové a vy se jen bezradně rozhlížíte v očekávání smrti.
Song to Comus mám nejraději. Melodicky nejčitelnější, klidné pasáže střídají divoké, opět hrůzostrašné housle a Tullovská flétna.
Následující The Bite je o věšení křesťanů, Bitten je zvukovou koláží ve stylu King Crimson.
Když v poslední písni The Prisoner začne Wooton zpívat o tom, že byl na léčení v psychiatrické léčebně, docela mu to díky podivně vykolejené melodii věříte a dokážete tak snáz pochopit ostatní texty o vraždění, znásilnění, násilí...psané ještě k tomu velice surově a přímě, že by se kdejaká blackmetalová kapela mohla přiučit.
Deska končí opakováním slova insane (šílený), které lítá asi půl minuty z repráku do repráku.
Zlá deska, ale pokud se do ní dostanete, těžko se od ní odvyká.
Avantgardní acid folk, na tehdejší dobu asi silné kafe, dnes velmi pozoruhodná záležitost. Jelikož neznám podobnou desku, nemůžu jinak, než za plný počet.