Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 21.03.2020

Ještě neuplynul ani půlrok od vydání debutové desky a Black Sabbath už zase ve studiu kutili něco, z čeho se po týdnu práce vyklubala její následovnice. Rok 1970 samozřejmě nedostatkem stylotvorných nahrávek nestrádal - ale v devátém měsíci, kdy Paranoid vyšel, se (vedle muzikálu Jesus Christ Superstar a dvojky Atomic Rooster) na ostrovní hard rockové scéně podle mého nic našlápnutějšího neobjevilo.

Kde debut skončil, Paranoid plynule navazuje. Úvodní skladba War Pigs by se se svými hromově údernými riffy a Ozzyho zpěvem, který si co do varovné pochmurnosti nijak nezadá s poplachovou sirénou, mohla klidně objevit už na debutu. Opět v ní cítím náznaky jazzových postupů a samozřejmě také tuny kovového (ne, opravdu bez jakýchkoli narážek na NWOBHM) kytarového zvuku, který přelom šesté a sedmé dekády doslova definoval. To Paranoid je úplně jiná (a Black Sabbath zatím ne tak úplně vlastní) káva. Na tehdejší sabbathovské poměry docela subtilní riff na šlapavém podkladu totiž Ozzy svým zpěvem sleduje poměrně volně. V Iron Manovi už zase vokální linka a Iommiho kytarový um velmi často téměř jedno jsou, pokud místní riffmajstr spolu s basákem Butlerem nevětrají struny v divokých instrumentálních dostizích. Kvákadlová tryzna Electric Funeral si také bere to nejlepší z předcházejícího alba - když v její půli dojde na tepající instrumentální předěl, zní to, jako by Pink Floyd spustili Astronomy Domine.

Že Black Sabbath dokážou vystavět působivou atmosféru i bez gradace k ohlušujícímu rachotu, poodhalili už ve "spící vesnici" na debutu, až Planet Caravan nás ale vezme na potemnělý spacerockový výlet za zlověstným akustičnem. Na ni by v klidu mohla navazovat (skoro)instrumentálka Fairies Wear Boots, u které se ovšem poletující myšlenky musí co chvíli ohlížet přes rameno, aby je nerozmašírovalo Iommiho tvrdé riffové obutí. Má nejoblíbenější a nejméně oblíbená skladba desky spolu tentokrát přímo sousedí. Kontrastně vystavěná sedmiminutová hororovka Hand of Doom je nejsilnější ve chvílích, kdy Ozzyho doprovází pouze rytmika, instrumentálka (zahrnující i dobově "povinné" sólo na bicí) Red Salad se mi zase zdá sice poslouchatelným, ale vcelku zbytným kouskem.

Textově se Black Sabbath na Paranoidu posunuli o pořádný kus vpřed. Už žádný lyrický satanáš vemlouvající se do přízně nebohým dušičkám - tady se pranýřuje peklo, které si dělají na zemi lidé sami. Vedle protiválečné tematiky (War Pigs, Electric Funeral) tu máme drogový exodus (Hand of Doom) a pomstu xenofobnímu omezenectví (Iron Man), které navíc ještě doplňuje sugestivní popis depresivních stavů (Paranoid). Opilecká deklamovánka o jednom neuvěřitelném výhledu z okna (Fairies Wear Boots) na mě pak jako více než cokoli jiného působí spíše jako odlehčení a kontrast ke všem těm rozhořčeným filipikám ve zbytku skladeb.

Paranoid je po čertech dobré album a fakt, že ani jemu plný počet hvězdiček neudělím, jen svědčí o neuvěřitelné kvalitativní našlapanosti na prvních šesti sabbathovských deskách. Oproti následující Master of Reality a pozdější Sabotage tu rozdíl v mé osobní oblíbenosti není velký, silné čtyři a půl zaokrouhlené směrem dolů myslím dostatečně vypovídají o mých preferencích. Touhle stanicí se na výletě po rockových majstrštycích bez zastavení obvykle neprojíždí.