Akana - @ 25.05.2015 | #

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

merhaut @ 27.05.2015 14:53:56 | #
Akana, takhle tomu postoji už rozumím líp.

Americké vidění žánrů je hodně posunuté, až neurčité, od "všechno je jen rokenrol", až po nesmysly typu, že Uriah Heep hráli gothic rock. Obé lze nalézt například na All Music Guide:-)

Pokud se budeme držet chronologie a hierarchie žánrů a stylů, tak je ta Vlčkova derivační definice absolutně nejpřesnější. Pokud pojmologii rozvolníme, tak se klidně dostaneme i k tvrzení typu "vítez bere vše", nebo-li, že všechno tvrdé je metal, a hardrock je jen podmnožina, což je pohled (dle mého naprosto pomýlený), který zastávají leckteří mladší kolegové.

V dobových časopisech to dělení bylo ještě zábavnější, spousta tzv. progresivistů a tvrďáků byla v ostrovním tisku označována za takové nebo onaké naděje britské pop music:-)