Black Sabbath / Master of Reality (1971)

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath