Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.07.2014

Po trojici prvních alb, která ze stylotvorného hlediska položila základy vlastně všem dnešním metalovým odnožím a přísahá na ně nespočet fanoušků i interpretů, byla v roce 1972 při avizovaném čtvrtém albu Black Sabbath zvědavost i napětí na místě. Status BS v podstatě dosud drželi jen oddaní fanoušci, kritika nešetřila pohrdáním ani ostrými výrazy...


Úvodní skladba Wheels of Confusion musela ve své době hned v úvodu spoustu skalních zaskočit nejen svou délkou, ale i vyzněním. Už od počátku jsou BS neobvykle melodičtí, vkrádá se možná lehce bluesová nálada, skladba pozvolna graduje kytarovými sólovými běhy přes lehce psychedelickou náladu... dá se říci, že na dosavadní poměry kapely skladba dost experimentální a odvážná. Je to unikátní kus, občas mám ale přece jen pochybnosti, zda těch více než osm minut ustál, hlavně v závěru s nekonečným kytarovým sólem. Tomorrows Dream je naproti tomu zcela jednoznačná sabatovská úderka, která by se vyjímala bez ostychu i na desce předchozí. Nekompromisní mašinu vyvažuje melodičtější refrén, přecházející do lehce psychedelického Iommiho sóla... Changes - balada, kterou snad zná úplně každý. Po těch nevím kolika posleších, které jsem absolvoval, musím přiznat jistý stav oposlouchání - zpočátku jsem to žral i s navijákem, dnes na to zkrátka musím už mít náladu. Prostě ten typ skladby, který se nebezpečně rychle opotřebovává, pokud se vám stále tlačí do uší, takže to s jejím poslechem už nepřeháním. Objektivně jednoduchý, nosný klavírní motiv, symfonické aranžmá... Jako odlehčující mezihra působí psychedelická FX, jaksi syntezátorové vyjádření rytmické zvukové bouře... ve své době běžné, dnes už si to nedovedu na albu představit (ani jako výplň). Veškeré pochybnosti rozčesává Supernaut a pokud se v bookletu remasteru dočítáme, že jde o jeden z nejlepších Iommiho riffů, naprosto souhlasím. Dynamika, tempo a gradace šlapou nekompromisně od první vteřiny až do konce. Naprostá riffová učebnice a mazec! Snowblind - úvodní riffový motiv asi zná taky úplně každý, poklidnější, v podstatě polobaladická poloha, kde Ozzy v textu sugestivně líčí účinky užívání bílého prášku... Jednoznačně jedna z nejznámějších skladeb kapely, kterou v závěru táhne klasické a výstavní Iommiho sólo. Cornucopia je těžký, temný, políček mezi oči, znovu vysoká škola riffu. Hned úvodní motiv je nedostižnou studnicí pro kytaristy nepřehledného stáda různých metalových směrů. V mezihře se zrychluje, ale pocit bezútěšnosti nemizí. Mimořádnou kapitolkou je ovšem instrumentálka Laguna Sunrise, kus, který křehkým budováním atmosféry jako zcela z opačného náladového pólu navazovala na Solitude, Planet Caravan či Fluff. A podobně jako jmenované záležitosti jde o výjimečnou - skutečně vás přenese někam do tropické laguny za východu Slunce. Jako by chtěla kapela rozdat aspoň trochu přívětivosti před závěrečným náporem - St. Vitus Dance je totiž dalším typickým těžkým kusem BS, kde se tentokrát pořádně rozehřeje i rytmika, a tak i zde název skladby odpovídá - svůj taneček sv. Víta si každý může střihnout po svém... Under the Sun je více než důstojným závěrem - pomalejší temný úvod, pak zrychlení a klasický riffový model s výrazným melodickým refrénem a pak závěrečné dramatické vzepětí se stále "rostoucím" Iommiho sólem. Dá se říci, že závěr alba vás vůbec pořádně probere a na koncertech to musel být neskutečný nářez...

Dnes jsem už za léta poslechu vstřebal dosti nesrovnalostí a detailů, které mi na albu kdysi vyčnívaly a snad i překážely. Je to výborné dílo, ale přece jen musím o jednu hvězdu ubrat, a to nejen ve srovnání s Paranoid a Master of Reality, ale i s následující Sabbath Bloody Sabbath, Heaven and Hell s Diem a Headless Cross s Martinem, tedy všemi deskami, které by ode mě dostaly plný počet. Jak je vidět i ze zdejší diskuse, reakce fanoušků na album nebyly jednoznačné ani tehdy, ani dnes. Kritika kapelu strhala znovu, ocenění se BS dostalo až na desce následující...