Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 15.04.2015

"Black Sabbath podruhé na vrcholu." Takovýto titulek by teoreticky mohl uvozovat recenzi kteréhokoli studiového alba této kapely z let 1971-1975, neboť desky vydávané pod sabbatovskou hlavičkou tehdy sluly vzácnou vyrovnaností a výběr té nejlepší z nich by asi u fanoušků byl dosti různorodý. Pro mě je číslem dvě v diskografii Black Sabbath deska Sabotage právě z roku 1975, která tuto vyrovnanou řadu uzavírá - tvorba z druhé poloviny 70. let se mi už pak zdá o několik tříd slabší.

Na této a předchozí desce kapela hudebně vyzrála do formy, ve které dokázala svůj, na excelentních riffech postavený hard rock pustit do světa v podobě delších a propracovanějších skladeb. Ale pokud se na Sabbath Bloody Sabbath vyskytovaly i nějaké slabší momenty, zde se naopak vše povedlo na jedničku. Hudební podklad má v kteroukoli chvíli sílu, nevnímám tu žádnou "vatu", a Ozzy se s pěveckými party popasoval také velmi dobře.

Už úvodní Hole in the Sky je slušná vypalovačka s několika Iommiho pečlivě vypilovanými riffy a zdublovaným kytarovým sólem. Standardně povedená sabbatovka, tady je ale jen úvodem k něčemu mnohem mocnějšímu. Druhou část úvodní sekvence tvoří Iommiho akustická mezihra Don´t Start (Too Late) s vrstvenými kytarovými party a zajímavou melodikou. Pak už ale přichází to hlavní - neskutečně silné trio tvrdých rockových pumelic. Symptom of the Universe s kousavým podkladovým riffem a k tomu kontrastním akustickým outrem, nejprve ponurá a potom dalším excelentním riffem nakopnutá Megalomania, a nakonec ještě po sabbatovsku "rozjásaná" The Thrill Of It All. V posledních dvou jmenovaných skladbách hrají důležitou roli také klávesové nástroje, díky nimž je zvuk desky zase o něco šťavnatější. Supertzar je takový experiment s rockově podbarveným chorálem, který místy balancuje na hraně kýče, ale poslouchat se to pořád dá. Vlaštovkou, uvozující komerčnější směřování kapely v následujících letech, je skladba s hitovými ambicemi Am I Going Insane (Radio) - i když, být třeba celé Technical Ecstasy složené z takto kvalitních skladeb, bylo by hej. No a na závěr přichází psychárna The Writ s hypnotickým baskytarovým intrem a daší várkou Tommyho životních riffů.

Sabotage představuje poslední mocné vzepětí originální sestavy Black Sabbath, což nemůžu ocenit jinak než plným počtem hvězdiček. Podle mě jde o jednu z posledních zásadních hard rockových desek 70. let a pro kohokoli, kdo by se s hudbou Black Sabbath chtěl teprve seznámit, ideální startovní čáru.