Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 13.04.2013

Kolem britské zpěvačky, skladatelky, performerky Kate Bush jsem chodil s jakousi vnitřní nejistotou. Obdivoval jsem její ženskou krásu, uhrančivě hluboké oči, postavu, hřívu vlasu… její komplexní sex-appeal a samozřejmě její pronikavý křišťálově jasný hlas, ale už výrazně méně se mi líbily její písničky a její hudební doprovod. Průběžně jsem se s její hudbou seznamoval, ale její alba jsem cíleně nesbíral.
Na počátku devadesátých let ke mně připutovalo její album The Sensual World, které u mě nějaký čas zůstalo, abychom se seznámili. Zkusím se po jeho poslechu k albu nějak přiblížit….

THE SENSUAL WORLD – úvod patří zvonům (tubular bells) a pak už tady máme model hudby osmdesátých let se všemi jejími atributy. Dlouhý elektronický chladný tón, přítomnost synthesizeru (synclavieru) a programované elektrické bicí nástroje. Vstupují sem i dudy (?) nebo je to elektronická simulace (?) a přicházejí sem prvky world music. Nad tím vším se vznáší podmanivý hlas Kate Bush. Hudba má nádech balkánské – možná arabské hudby s tou jejich zvláštní stupnicí. Skladba má atmosféru, třebaže jí nejsem pohlcen do morku kostí, ale jsem po letech zase zvědav, jak na mě tahle hudba zapůsobí dál…..

LOVE AND ANGER – klavírní prvky a rytmické výpady bicích a percussion. Kate Bush zpívá ve velkém stylu a přesvědčivosti, ale další rytmické postupy už budou neměnné v duchu důrazu na druhou dobu ve stylu osmdesátých let. Je zde energie a oddanost podání souznící se zpívaným textem, ale hudebně se tady toho pro mě děje málo. Zato tu pracuje ženský sbor Tio Bulgarka. Jinak mi skladba připadá po odmyslení si hlasu hlavní performerky anonymní a mohl by ji zpívat ve své době leckdo (možná i Cindy Lauper).

THE FOG – bzučení synthesizeru a komorně znějící téma s tajemným přednsem Kate a mužského hlasu (?) a pak se před námi odvíjí melancholicky znějící skladba s polačenými akcenty kytary a zasmušilým tónem kláves. Mezihra s houslovým partem a smyčci se synthesozery by mohla být soundtrackem pro film Michael Collins s Liamem Neesonem, popisujícím dramatický zápas irského lidu s britským impériem. Dotěrné bicí jsou překrývány lesem smyčců, ve kterém slyším i chechot racků a před očima mám zamlženou krajinu skal a chudých cihelných domků na šťavnatých zelených pastvinách….

REACHING OUT – klavírní téma v úvodu působí nadějně, má mírný dozvuk a už je zde Kate s jejím panensky čistým vokálem a přál bych si, aby to tak zůstalo. Bohužel to tak nebude. Trio Bulgarka je tady zas a hudba najednou získá hutnější sound, který se valí před ní a ten celek na mě působí mírně nabubřele a pateticky. Vyjádření emocí se zde děje (řekl bych) spíše pod režií producenta, který má zájem nechat vydělat hodně hudebníkům a tak se ten hutný doprovod různě násobí. Nejsem si jist, jestli to písni a Kate Bush prospívá. Po odeznění hutného soundu zůstává takový mírně rozplizlý dojem….

HEADS WE´RE DANCING – tak tohle je už pro mě skutečná taneční věc do osmdesátých let. Elektronické bicí a percussion znějí velmi nepřirozeně a technicky chladně i když průrazně. Možná by to mohlo být téma pro nějaký broadwayský muzikál, kde vyniknou choreografie, kostýmy, světla a tanečníci na scéně…. Pro mě se tady toho ovšem po hudební stránce děje pramálo a spíš se těším, až bude konec a jsem zvědav, co přinese další příspěvek…

DEEPER UNDERSTANDING – byl zvolen trochu jiný rytmus a studené dlouhé tóny synthesizerů a opět ty vtíravé ženské sbory kolem Kate. Obávám se, že se už toho na albu asi moc nezmění. Hrají zde pro mě zvučná jména jako David Gilmour, John Giblin, král keltské hudby Alan Stivell, renomovaná jazzmani Eberhard Weber a Nigel Kennedy, ale třebaže jejich otisk (na albu) zde zaznamenávám, přesto obecně málo ovlivňují album tak, abych se dokázal s touto hudbu nějak hlouběji smířit. Kate zpívá ovšem famózně, ale ty zatracené programované bicí zde dělají víc škody než užitku a dlouhé chladné tóny synthesizerů spíš přivolávají ledovou královnu osmdesátých let Annie Lennox. Tohle není nic pro mě. Možná si někdo řekne, proč tedy album recenzuji. Je to proto, že se snažím v sobě vyždímat nějakou toleranci a vstřícnost pro jiné žánry a nedaří se mi to, při veškeré snaze…

BETWEEN A MAN AND A WOMAN – tak tohle už je podle mě hudba typická pro MTV těch časů. Klipová kultura. Na pódiu je podmanivá sexy dračice Kate Bush ve famózním oblečku a kolem ní se vlní homosexuálové se žlutými nagelovanými vlasy a kolem ní se vlní jako hadi do elektroktronického rytmu. Hodně gest a hodně vnitřního prázdna mezi mužem a ženou, jak mírně parafrázují název písně….

NEVER BE MINE – mám určitou představu o téhle skladbě. Kdyby Kate ze studia vyhnala všechny muzikanty včetně producenta a sama zasedla za klavír, přizvala Gilmoura na akustickou kytaru a Kennedyho s houslemi, bylo by to to pravé ořechové. Víc by vynikl její křišťálový hlas a prospěl by celkem nápadité melodii i ten komorní doprovod. V něčem, se zde atmosféra podoba albu Joni Mitchell Dog Eat Dog (1985), ale ty ženské sbory jsou vtíravé jako Nivea. Škoda, je to prostě jinak.

ROCKET´S TAIL – zdá se, že sem přichází výraznější změna! Sborový zpěv v úvodu jde téměř do divadelní polyfonické podoby. Nevím čím to je, ale mám pocit, jako bych slyšel perestrojkový doprovod k písni Miss Moskva s Jiřím Kornem. Je to samozřejmě nesmysl, ale ta asociace byla tak neodbytná, že jsem ji musel použít. Ale teď je tady změna jako zvon. Klasické bicí se všemi poctivými atributy a elektrická kytara Dave Gilmoura. Poprvé sem pronikly rockové aspekty a spojení nového aranžmá Kate sluší, asi bych ale poslal Trio Bulgarka na dvůr za studio, aby si dámy daly panáka nebo si zapálily a chvíli na albu nebyly. Nicméně i tak musím konstatovat navzdory divadelně dryáčnickému závěru, že tohle byla zajímavá pozitivní změna!

THIS WOMAN´S WORK – tak tady se jakoby plní moje přání, které jsem vyslovil u Never Be Mine. Tohle je Kate Bush ve své přirozené ženské kráse hlasu, pojetí a výrazu s výtečnými klavírními party. Ten synclavier v pozadí začíná působit rušivě a les smyčců sem vstupuje nenápadně a zase odchází. Tohle je píseň, která je schopna ve mně vyvolat pozitivní emoci a přál bych si, aby to tak i zůstalo. Sboristky sem ale přivlečou pozvolna atmosféru jako kolem zpěvačky jménem Enya a už se zase dostáváme tam, kde jsme „neměli být“. Naštěstí to ale neplatí absolutně a klavírní party a křišťálový hlas je jasnou tečkou v závěru….

WALK STRAIGHT DOWN THE MIDDLE – už jsme zase v osmdesátých letech se vším všudy, hlavně s těmi tolikrát mnou zatracovanými bicími. Je tady ale s bezpražcovou baskytarou John Giblin a ten umí. Ostatní doprovod je zase chladný, studený a i když mám rád různé typy melancholií, zde bohužel nenacházím ani jednu. Etnické vokální výkřiky se obávám skladbu nezachrání, i přes jakýsi naprogramovaný druh mystiky, který z ní stoupá….

S oblíbenými zpěvačkami to mám vyjasněné: Janis Joplin, Maggie Bell, Candy Givens, Inga Rumpf, Aretha Franklin, Flora Purim, Annie Haslam, Elkie Brooks, Carly Simon, Carole King, Laura Nyro, Grace Slick, Sandy Denny, Maddy Prior, Joni Mitchell, Nico, Marishka Veres, Christine Perfect, Lisa Gerrard, Sylvia Vartan….. s Kate Bush to nemám zdaleka ujasněné ani po tomto albu. Výtečný křišťálově znějící vokální podíl, se zajímavou barvou hlasu, ale ve službách „nesprávné múzy“. Respektuji její podíl ve vývojové linii britské hudby, ale na albu The Sensual World mi chybějí skladby typu Wuthering Heights a přebývá mi zde hodně tendenční chemie. Kate by si po řadě alb mohla dovolit dupnout a třeba i vyměnit producenta. Neudělala to. Také si říkám, že tady hraje zbytečně moc hudebníků. V dnešní době krize by to musel nahrát kvintet, ale takhle mám pocit, že se při přestávce Kate dívala z okna studia a kdo šel ze známých hudebníků kolem, tak toho pozvala na čaj a nabídla mu možnost, aby si zahrál. Asi tím naštvu její ortodoxní příznivce, ale na víc jak tři hvězdičky album alespoň podle mě nedosáhne. Sorry, Kate, obal alba je výtvarně nádherná a jsi pořáid krásná ženská, ale tohle album mě zanechává v rozpacích…..