Gattolino - @ 18.07.2013 | #

Jako by zprvu divoké obilí dozrálo do skvělé a bohaté úrody. Po bizarních dvou prvních albech, které každý nemusí skousnout, přes vychytanější a již pečlivě komponovaný Unicorn a křehkou parádu Beard of Stars, se Marc Bolan začíná stále více elektrifikovat, ale album T. Rex leží ještě na půl cesty. Je nádherné, ale ... jeho takřka logickým následovníkem je doslova milník, legendární album dějin rocku, jaké se někdy podaří jen jednou za život. Přes všechny pozdější kvality Bolanovy tvorby Electric Warriora asi už myslím nepřekonal.
Budoucí hitové slogany tanečního boogie zde ještě nevytěsnily přemýšlivé, obrazné texty. Toto album vyvažuje míru zkušeností předchozích desek s láskyplnou spontánností, kterou nelze naučit ani naplánovat. Je v něm všechno, co člověk čeká, nic navíc. Hravost a snivost, ladná erotičnost i nebeská energie, a hlavně přirozenost, žádné extrémy na efekt (jak snadno se ve snaze o něco "nového" přestřelí). Je neuvěřitelné, jaké nápady zůstaly ležet na pěšině rockových dějin, aby je sebral a natočil právě Marc a nikdo jiný. Progresivní album? Zcela určitě, už v tom, jak sebevědomě se zařadilo mezi legendy rocku.
V kariéře slavných kapel se někdy vztyčí až nepochopitelně nadčasové dílo, které snad vzniklo šťastně využitou nahodilou konstelací inspirace a posluchač jen žasne, jak vzniklo. Rozebírat jednotlivé skladby nechci, učinil to dost kvalitně předchozí recenzent, jen chci alespoň neuměle ilustrovat dojem a náladu z tohoto hudebního klenotu, který třeba vedle CSNY - Déja Vu, beatlovského Abbey Road nebo genesisovského The Lamb má své pevné místo.

jiří schwarz @ 05.08.2026 00:52:55 | #
Judith, že zrovna ty pozvedneš ze šuplíku, na němž ulpívají nánosy prachu, T. Rex, je pro mě trochu šokující. Že se ti to bude navíc líbit, ještě větší šok. 
Já se s T.Rex setkal o svých prvních prázdninách v Anglii v roce 1972, to mi bylo 15, a u svých známých, u kterých jsem přebýval, frčel m.j. Jeepster, nahrál jsem si to na kazetu (vedle např. American Pie Don McLeana 😄). O rok později jsem v Praze začal chodit na diziny, A vždycky mě potěšilo, když dali k tanci Jeepstra. Až později jsem začal vnímat osobnost Marca Bolana - lehce magora, jednoho z prvních, když jsi začal stavět kariéru na "image". Nějak mě míjel, ale chápu, že ačkoliv jeho vlastní tvorba nebyla nijak muzikálně zajímavá, položil vlastně základy pro glamrock, vedle toho diskotékové komerci - bez něj by Sweet asi nebyli tím, čím byli. Stran tohoto alba, reaguješ na recenzi Gattolina, který je děsně nadhodnotil, moje vidění je o mnoho bližší (jako často) tomu Petra Gratiase. Tohle album jsem si tak někdy v půli sedmdesátek nahrál, ale nikdy neposlouchal. Ani dnešní poslech mně ho nějak neposunul mezi ty opakovatelně poslouchatelné.