T. Rex - Electric Warrior (1971)

Jako by zprvu divoké obilí dozrálo do skvělé a bohaté úrody. Po bizarních dvou prvních albech, které každý nemusí skousnout, přes vychytanější a již pečlivě komponovaný Unicorn a křehkou parádu Beard of Stars, se Marc Bolan začíná stále více elektrifikovat, ale album T. Rex leží ještě na půl cesty. Je nádherné, ale ... jeho takřka logickým následovníkem je doslova milník, legendární album dějin rocku, jaké se někdy podaří jen jednou za život. Přes všechny pozdější kvality Bolanovy tvorby Electric Warriora asi už myslím nepřekonal.
Budoucí hitové slogany tanečního boogie zde ještě nevytěsnily přemýšlivé, obrazné texty. Toto album vyvažuje míru zkušeností předchozích desek s láskyplnou spontánností, kterou nelze naučit ani naplánovat. Je v něm všechno, co člověk čeká, nic navíc. Hravost a snivost, ladná erotičnost i nebeská energie, a hlavně přirozenost, žádné extrémy na efekt (jak snadno se ve snaze o něco "nového" přestřelí). Je neuvěřitelné, jaké nápady zůstaly ležet na pěšině rockových dějin, aby je sebral a natočil právě Marc a nikdo jiný. Progresivní album? Zcela určitě, už v tom, jak sebevědomě se zařadilo mezi legendy rocku.
V kariéře slavných kapel se někdy vztyčí až nepochopitelně nadčasové dílo, které snad vzniklo šťastně využitou nahodilou konstelací inspirace a posluchač jen žasne, jak vzniklo. Rozebírat jednotlivé skladby nechci, učinil to dost kvalitně předchozí recenzent, jen chci alespoň neuměle ilustrovat dojem a náladu z tohoto hudebního klenotu, který třeba vedle CSNY - Déja Vu, beatlovského Abbey Road nebo genesisovského The Lamb má své pevné místo.
reagovat

Michálek @ 19.07.2013 12:49:57
Když Marc Bolan v roce 77 zemřel při automobilové nehodě, zachytil jsem v Melody makeru článek o něm a T.REX. Předtím byla kapela, alespoň pro nás, 13-14 leté kluky, velkou neznámou. Vzpomínám si ale, že kdysi někdo přinesl do školy nějaký výběr, hráli jsme to na gramofonu v hudebním kabinetě :o), a nikomu, snad kromě mne, se to vůbec nelíbilo. Pak jsem se k T.REX dostal, kompletně ho přelouskal a tahle deska je pro mne jasným vrcholem. Dá se poslouchat prakticky celá bez výhrad,Cosmic Dancer, Life's a Gas,Bang a Gong (Get It On), ale i třeba Lean Woman Blues jsou kousky, které se mi líbily na první poslech a líbí se mi dodnes. Nedávno jsem na netu viděl koncert T.Rex s živou muzikou (předtím jsem se dostal vždy jen k playbackovým klipům) a docela mne překvapilo, jak kvalitní hudební zážitek dokázal Marc se svou kytarou a zpěvem na pódiu vyprodukovat. Další album mne již tolik neoslovilo, ale tohle je, podle mého soudu, na 4 hvězdičky.

Gattolino @ 21.07.2013 12:30:01
Ano, také si myslím, že tvorba šla od Electric Warrioru dolů, s výjimkou některých siglových hitů, dnes zhusta po výběrech (Children of the Revolution, 0 th Century Boy, New York City, Laser Love, Hot Love, Ride A White Swan) nebo výjimečných šlágrů z řadovek (Telegram Sam, Metal Guru, Mad Donna, Left Hand Luke). Pro mne má extra osobní kouzlo celý Zip Gun, možná i díky tomu, že byl pro mne prvními T.Rex v době teenagerské vnímavosti. Ale s výjimkou několika opravdových opruzů na Zinc Alloy si myslím, že se celá Bolanova pozdější tvorba dá v pohodě a s radostí slyšet.

T. Rex a jejich památné album Electric Warrior…. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se vlastně jejich posluchače rozdělil do dvou táborů. Ty první obdivovali akustické varianty jeho rané hudby pod názvem Tyrranosaurus Rex a ti druzí zase adorovali proměnu kapely v názvu na T. Rex a zároveň v hutnou rockandrollovou partu. Neobešla se bez nich žádná diskotéka (rockotéka) první poloviny sedmdesátých let. Marc Bolan byla charismatická persona, která se pohybovala ve světě glamorous rocku. Údajně toho na kytaru původně moc hrát neuměl a pochopil, že pokud bude stát na pódiu, bude se od něho očekávat, aby těch šest strun nějakým způsobem ovládnul. Kytarové lekce mu dával Eric Clapton, aby ho trochu seznámil se stupnicemi a prohodil něco o kytarových technikách. Bolan byl sice učenlivý, ale zdaleka nešel cestou nějaké komplexní výuky a revolučního uchopení kytarové hry… Od T. Rex se mi právě tohle album asi líbilo nejvíc. Jinak si myslím, že více bodovali na singlech, aniž bych chtěl dopředu zpochybňovat úroveň jejich alb. Album přitahovalo zvláštním tmavým obalem na kterém byla postava kytaristy v obrysovém nasvícení s vybavením – výtvarný koncept Hipgnosis. V šestnácti jsem album poslouchal docela dost, ale postupem let jsem zabředával do jiných hudebních směrů a návrat k T. Rex jsem nějak neplánoval. Když se ale objevily CD nosiče, nějak jsem podlehl nostalgii a album si pořídil a přiznám se, že si ho docela rád občas pustím. Má atmosféru a kouzlo nechtěného…

MAMBO SUN – tajemně znějící šeplavý hlas, který doprovázejí základní kytarové akordy, dusavá baskytara a zemité bicí nástroje. Také slyšíme percussion a z pozadí podivné tenorové vokály. Evidentně skladba stojí na základním motivu, ale také na zpívaných textech, které uměl Bolan napsat jako básník. Uprostřed skladby zazní nekomplikované kytarové sólo s mírným dozvukem a opakující se schematická melodie s prapodivnými zvuky odvádí píseň ke konci…

COSMIC DANCER – další melancholický nátěr. Bolan si evidentně nelibuje v nějakých rafinovaných harmoniích a melodickou linku drží v přehledných mezích. Spíše se zde pracuje s náladami a aranžmá, takže do tématu vstupují smyčce. Mickey Finn pomáhá ve vokálech a hlavně obsluhuje svoje conga. Bolanův hlas zní naříkavě, stejně jako jeho kytarová mezihra. Připomeňme, že oba vokalisté – Howard Kaylan a Mark Volman – prosluli spoluprací s Frankem Zappou v jeho Mothers Of Invention. Také oni jsou nedílnou součástí obecného soundu nejen v této skladbě, ale i na celém albu…

JEEPSTER – údernější rock přichází s další skladbou ve zrychleném tempu s opakujícím se kytarovým riffem. Šlapavý rytmus bicích a percussion vybízí k tanci, ale i k poslechu. Producent Tony Visconti prosazoval aranžmá smyčců a jak vidno, neměl vůbec špatný vkus, relativně jednoduché skladby získaly zvláštní odér. Stevie Currie na baskytaru a Will Legend na bicí nástroje si nelibují v nějakých ďábelských eskapádách a tak můžeme poslouchta základní basové a rytmické obrazce. Jim sekunduje emocionální Bolan pseuchoerotickými výkřiky, což se vždycky hodně líbilo něžnému pohlaví. Ženské publikum Bolana milovalo!

MONOLITH – houkavé vokály Kaylana a Volmana vytvářejí retroatmosféru do základní melodické linky, v níž se proměňují běžné akordické obraty. Zato v mezihře Bolan sešlápne wah wah pedál a tajemně ohýbá zvuk. Po zpívané části se Bolan k tomuto hračičkování zase vrátí

LEAN WOMAN BLUES – na počátku zaznívají nějaké muzikantské dohovory a pak nám i Bolan dokáže, že i pro blues, je na jeho albu místo. Líná a táhla atmosféra a k tomu kvílivé kytarové party a Bolanův manýristicky ohýbaný hlas. Kytarové sólo ovšem zní docela zajímavě a těžký zadek se táhne za skladbou jako závaží. Playbackované kytarové party ale dodávají správné grády po všech stránkách…

GET IT ON – tuhle skladbu jsem měl vždycky na albu nejraději. Měla v sobě jisté podmanivé kouzlo a mystérium. Rytmus šlape přesně jako hodinky, stejně jako úsečné kytarové akordy. Bolanovi se podařil husarský kousek napsat jednoduchou a přitom tak údernou skladbu. Na klavír zde hraje v té době ještě méně známý – později veleúspěšný klávesový virtuos Rick Wakeman na klavír, ale je tu i odpadlík od King Crimson – na saxofon hrající Ian McDonald a Burt Collins na lesní roh…. Připočteme-li oba zmíněné vokalisty a čarodějný timbr v Bolanově projevu, máme recept na výtečný song…..

PLANET QUEEN – škrabavé zvuky na akustickou kytaru, percussion a důrazná jednoduchá rytmika se spojuje s oběma vokalisty. Bolanovy proměny hlasu za asistence Finna nabírají na expresi, přesto jeho hlavní devíza tkví ve zlaté střední poloze. Kaylan a Volman opakují vokální téma až k závěru s podivným nátiskem…

GIRL – v této milostné baladě se Bolan uchyluje k akustické kytaře, které sekunduje lesní roh Burta Collinse a opět tu máme základní akordické proměny a Bolan téměř provokuje svou jednoduchostí, ale neodpustí si jeho extatické výkřiky….

THE MOTIVATOR – oživení přináší rockovější pojetí skladby. Finnovy conga udávají tempo, ale jsou prokreslovány baskytarou a bicími nástroji. Zatímco Bolan odsekává akordy a docela slušně ve zpěvu frázuje. Kytarové sólo v mezihře sice mění nálady, ale nepouští se do nějakých krkolomností. Saxofon spíš dodává barvu soundu, než by nějak exhiboval. Sází se zde na základní frází a opakování schématu, protože Bolanův důraz na text písni dává základní energii…

LIFE´S A GAS – jednoduchost další skladby už vlastně ani nepřekvapí. Spíš zaujme mezihra na saxofon a nezvyklý kytarový filtr…

RIP OFF – jsme v závěru, který přináší zajímavý výbojný sound. Elektrická kytara a baskytara se ve zvláštních skluzech spojují s rytmikou percussion a bicích nástrojů a Bolan tentokrát prokresluje aranžmá neobvyklými melodickými proměnami, Spojují se zde smyčce i dechy a Bolan se opírá o svůj dramatický vokál. Po předešlém kolébavém příspěvku máme co do činění s energickým podílem všech zúčastněných hudebníků, až do rozviklaného konce přeznívajících zvuků tajemného psychedelična a bloudivého saxofonu…

Váhal jsem s přídělem hvězdiček. Na plný počet album nedosahuje a zdá se mi , že ani na čtyři není album dostatečně zralé. Dal bych tři a půl, ale tahle možnost mi není dána a tak zůstávám u tří….




reagovat

Mirek Kostlivý @ 07.06.2011 12:09:25
Tak nevím, do kolika táborů se tato skupina na přelomu 60. a 70. let rozdělila, ale já bych se nezařadil ani do jedné :-). Nikdy jsem Bolana nepochopil, z hudebního hlediska pochybuji, že přinesl něco nového. To už mi byli bližší třeba takoví američtí Fugs, na které mě navedla nadšená recenze v tehdejším Jazz Bulletinu. Oni toho hudebně taky moc nepředvedli, ale aspoň měly jejich nahrávky zajímavou atmosféru (podobně jako David Peel).

Petr Gratias @ 07.06.2011 12:47:33
Zdravím Mirku....
já si skutečně pamatuji takové diskuse na zmíněné téma a dokonce se to rozebíralo i v hudebním tisku.
Bolan sice nepřinesl nějakou hudební revoluci, ale jeho glamrocková varianta byla jakousi rockovou alternativou, kterou jsem schopen akceptovat, nikoliv nějak adorovat ve smyslu nějaké umělecké výlučnosti....