Reakce na recenzi:

Kritik Vláďa - @ 22.07.2020

Birminghamské skupiny Moody Blues jsem si všimnul v době, kdy jsem začal chodit do prváku na střední. Tehdy jsem s velkým a mimořádným entuziasmem objevoval svět art rockové hudby. Svět dlouhých suit, svět koncepčních desek, svět hudební pompéznosti a vznešenosti. Jelo to rychle. Close To The Edge, Nursery Cryme, Thick As A Brick, The Least We Can Do Is Wave To Each Other, In The Court Of The Crimson King… no a do toho se mi „přimotali“ i Moody Blues. Tehdy jsem si poslechl jejich alba On The Threshold Of A Dream a To Our Children’s Children’s Children (jazykolomní název toto), a moc mě nezaujaly. Pár písniček bylo pěkných, ale u většiny z nich jsem zíval a… no prostě nudily mě. Tak jsem Moody Blues, jak se říká „pustil k vodě“. Asi o tři roky později jsem z rádia uslyšel skladbu Tuesday Afternoon, a strašně moc se mi líbila. Krásná melodie, líbezný zpěv… Řekl jsem si: „Od koho to je ? Áá, Moody Blues. Ti mě tenkrát moc nebavili. Že bych jim křivdil ?“ Inu, dal jsem se do študování této kapely. Nejprve jsem zaměřil lupu na album s názvem Days Of Future Passed.

Pánové… nevím, kolikrát se vám stalo, že jste nějakou desku hned po prvním jediném poslechu zařadili rovnou mezi své nejoblíbenější vůbec. Alba, u kterých se mi to stalo, bych spočítal na prstech jedné ruky. A album Days Of Future Passed se směle zařadilo mezi ně. Tak neskutečně okouzlen jsem nebyl ani nepamatuju. Prostě neuvěřitelné, nádherné, revoluční album, od kterého se začaly psát art rockové dějiny. Bez tohoto alba už si svou LP sbírku nedokážu představit.

Na albu Days Of Future Passed byl v hojné míře využit symfonický orchestr. Dirigoval ho Peter Knight. Úplně v původním záměru měla být na desce Novosvětská Symfonie od Antonína Dvořáka. Po skupině to žádali zaměstnanci firmy Deram, protože nahrávací studio této firmy překypovalo novým vybavením (Deramic Sound System), a chtěli ho nějak netypicky vyzkoušet. Ale jelikož Moody Blues zase překypovali vlastními skladbami, tak se nápad natočit rockové podání Dvořákovy symfonie zadupal do země. Vznikl onen konceptuální majstrštyk, který pojednává o koloběhu dne a noci. To vše oblečené v surrealistickém kabátě, o čemž vypovídá i nádherný obal této desky, který vyobrazuje tvář dívky, která vypadá z obou stran (téměř) stejně. Můžeme na něm zahlédnout i přesýpací hodiny, rytíře na běloušovi, a mnoho dalších psychedelických vizí.

Album začíná instrumentální overturou The Day Begins hranou pouze orchestrem, ve které zazní hlavní melodické motivy tohoto alba. Má to přímo magickou atmosféru, jako kdybych byl v pohádce. No a když přijde motiv z Nights In White Satin, tak to mám husí kůži až na zadku a mám pocity vznášení. On ten symfoňák fakt má něco do sebe. Pak přichází mluvené slovo, a zvolna přejde do skladby Dawn Is A Feeling s nostalgickým vyzněním. Zadumavě a přemýšlivě se nese její melodie, která si vás dokáže podmanit, jako atmosféra brzkého rána. Další skladba od Raye Thomase The Morning: Another Morning má velice pozitivní a optimistický náboj. Je ráno, vyšlo sluníčko, a všichni se usmívají. Potom se jako skladatel předvede basák John Lodge se svou „přestávkou na oběd“. Parádní art rockový song s nádhernou částí uprostřed.
The Afternoon: Forever Afternoon (Tuesday?) Time To Get Away – tak k téhle „odpolední suitě“ je myslím každé slovo zbytečné. Pro mě snad nejkrásnějších a nejpříjemnějších 8 minut, jaké můžu v magické dámě jménem Hudba zažít. Evening: The Sunset, Twilight Time je další parádou, která vás dokáže zcela učarovat, a když Mike Pinder zpustí „When The Sun Goes Down, And The Clouds All Frown“, tak už nemáte šanci se od toho odtrhnout. Náhle je tu závěr v podobě nádherné Nights In White Satin. Věhlasný hit, ke kterému jsou taky jakákoliv slova zbytečná. Poté se vrací mluvené slovo z úvodu, orchestr graduje a graduje, a váš monumentální dojem zakončí mocný úder do gongu.

Moody Blues se dotkli nebes právě svým druhým albem. Byli na absolutním vrcholu, a jak známo, poté existuje už jen cesta dolů. Jejich další album In Search Of The Lost Chord ještě považuju za velice zdařilý a krásný projekt, ale od On The Threshold Of A Dream už Moody Blues ztráceli invenci, a dál už se bohužel nevyvíjeli. Usnuli na vavřínech. Poselství těch následujících alb se neměnilo, a hlavně jejich zvuk na těch dalších albech (Every Good Boy Deserves Favour, Seventh Sojourn…) byl stále stejný, takový zatuchlý, jakoby zahalený v mellotronové cloně. Každopádně album Days Of Future Passed řadím mezi významné milníky vývoje art rockové hudby, a ode mne dostává bez jediného zaváhání pět hvězdiček. Kdybych mohl, dal bych i šest.