Moody Blues - Days of Future Passed (1967)

Birminghamské skupiny Moody Blues jsem si všimnul v době, kdy jsem začal chodit do prváku na střední. Tehdy jsem s velkým a mimořádným entuziasmem objevoval svět art rockové hudby. Svět dlouhých suit, svět koncepčních desek, svět hudební pompéznosti a vznešenosti. Jelo to rychle. Close To The Edge, Nursery Cryme, Thick As A Brick, The Least We Can Do Is Wave To Each Other, In The Court Of The Crimson King… no a do toho se mi „přimotali“ i Moody Blues. Tehdy jsem si poslechl jejich alba On The Threshold Of A Dream a To Our Children’s Children’s Children (jazykolomní název toto), a moc mě nezaujaly. Pár písniček bylo pěkných, ale u většiny z nich jsem zíval a… no prostě nudily mě. Tak jsem Moody Blues, jak se říká „pustil k vodě“. Asi o tři roky později jsem z rádia uslyšel skladbu Tuesday Afternoon, a strašně moc se mi líbila. Krásná melodie, líbezný zpěv… Řekl jsem si: „Od koho to je ? Áá, Moody Blues. Ti mě tenkrát moc nebavili. Že bych jim křivdil ?“ Inu, dal jsem se do študování této kapely. Nejprve jsem zaměřil lupu na album s názvem Days Of Future Passed.

Pánové… nevím, kolikrát se vám stalo, že jste nějakou desku hned po prvním jediném poslechu zařadili rovnou mezi své nejoblíbenější vůbec. Alba, u kterých se mi to stalo, bych spočítal na prstech jedné ruky. A album Days Of Future Passed se směle zařadilo mezi ně. Tak neskutečně okouzlen jsem nebyl ani nepamatuju. Prostě neuvěřitelné, nádherné, revoluční album, od kterého se začaly psát art rockové dějiny. Bez tohoto alba už si svou LP sbírku nedokážu představit.

Na albu Days Of Future Passed byl v hojné míře využit symfonický orchestr. Dirigoval ho Peter Knight. Úplně v původním záměru měla být na desce Novosvětská Symfonie od Antonína Dvořáka. Po skupině to žádali zaměstnanci firmy Deram, protože nahrávací studio této firmy překypovalo novým vybavením (Deramic Sound System), a chtěli ho nějak netypicky vyzkoušet. Ale jelikož Moody Blues zase překypovali vlastními skladbami, tak se nápad natočit rockové podání Dvořákovy symfonie zadupal do země. Vznikl onen konceptuální majstrštyk, který pojednává o koloběhu dne a noci. To vše oblečené v surrealistickém kabátě, o čemž vypovídá i nádherný obal této desky, který vyobrazuje tvář dívky, která vypadá z obou stran (téměř) stejně. Můžeme na něm zahlédnout i přesýpací hodiny, rytíře na běloušovi, a mnoho dalších psychedelických vizí.

Album začíná instrumentální overturou The Day Begins hranou pouze orchestrem, ve které zazní hlavní melodické motivy tohoto alba. Má to přímo magickou atmosféru, jako kdybych byl v pohádce. No a když přijde motiv z Nights In White Satin, tak to mám husí kůži až na zadku a mám pocity vznášení. On ten symfoňák fakt má něco do sebe. Pak přichází mluvené slovo, a zvolna přejde do skladby Dawn Is A Feeling s nostalgickým vyzněním. Zadumavě a přemýšlivě se nese její melodie, která si vás dokáže podmanit, jako atmosféra brzkého rána. Další skladba od Raye Thomase The Morning: Another Morning má velice pozitivní a optimistický náboj. Je ráno, vyšlo sluníčko, a všichni se usmívají. Potom se jako skladatel předvede basák John Lodge se svou „přestávkou na oběd“. Parádní art rockový song s nádhernou částí uprostřed.
The Afternoon: Forever Afternoon (Tuesday?) Time To Get Away – tak k téhle „odpolední suitě“ je myslím každé slovo zbytečné. Pro mě snad nejkrásnějších a nejpříjemnějších 8 minut, jaké můžu v magické dámě jménem Hudba zažít. Evening: The Sunset, Twilight Time je další parádou, která vás dokáže zcela učarovat, a když Mike Pinder zpustí „When The Sun Goes Down, And The Clouds All Frown“, tak už nemáte šanci se od toho odtrhnout. Náhle je tu závěr v podobě nádherné Nights In White Satin. Věhlasný hit, ke kterému jsou taky jakákoliv slova zbytečná. Poté se vrací mluvené slovo z úvodu, orchestr graduje a graduje, a váš monumentální dojem zakončí mocný úder do gongu.

Moody Blues se dotkli nebes právě svým druhým albem. Byli na absolutním vrcholu, a jak známo, poté existuje už jen cesta dolů. Jejich další album In Search Of The Lost Chord ještě považuju za velice zdařilý a krásný projekt, ale od On The Threshold Of A Dream už Moody Blues ztráceli invenci, a dál už se bohužel nevyvíjeli. Usnuli na vavřínech. Poselství těch následujících alb se neměnilo, a hlavně jejich zvuk na těch dalších albech (Every Good Boy Deserves Favour, Seventh Sojourn…) byl stále stejný, takový zatuchlý, jakoby zahalený v mellotronové cloně. Každopádně album Days Of Future Passed řadím mezi významné milníky vývoje art rockové hudby, a ode mne dostává bez jediného zaváhání pět hvězdiček. Kdybych mohl, dal bych i šest.
reagovat

EasyRocker @ 22.07.2020 11:10:03
Telepatie, ráno mi to hrál ov práci hned jako první :-) Krásná hudba.. ty beatlesovské odlesky mě tak nedostávají, ale ta mellotronové průkopnictví (a to tady doslova!) artrocku je mistrovské. U mě 4/5 a díky za ně!

stargazer @ 22.07.2020 16:24:16
Hned při první příležitosti jsem to stáhl a vyposlechl. Na můj vkus je to poměrně pocitové silné dílo, nijak zvláštním zbůsobem mě neoslovilo, ale věřím , že MB v době, kdy tohle nahráli, to muselo být velmi impozantní.

horyna @ 23.07.2020 08:53:59
Osobně mám rád především desky, které ve své recce Vláďa poslal do pekel. Vše mezi lety 68-72 je tolik podmanivé a okouzlující. Miluju Moody Blues.

Days of Future Passed je deska, kterou Moody Blues prorazili do nejvyšší ligy. Její poslech je zážitkem toho nejvyššího gurmánského typu. Spousty nádherných melodií v čitelné úpravě tu podporuje sugestivně znějící Londýnské symfonické těleso, které dává nahrávce teple hřejivou barvu. Kapela pokračuje v odkazu Beatles a dál rozvíjí jejich model s podporou symfonického orchestru.

Deska má výpravný charakter. Zní romanticky a potzitivně. Začátek je symfonický a jeho pastorální tón ukazuje směrem k romantické epoše klasické hudby. Ve druhé Dawn: Dawn Is a Feeling se konečně rozhoupe také kapela. Skladba působí zasmušile a smutně. Ale moc krásně. Další The Morning: Another Morning je pravým opakem. Tady se skotačí, laškuje a modulované vícehlasy Moody dokáží vyčarovat překrásnou pohádku. Lunch Break: Peak Hour otevírá bukolická scénka jak vytažená od nějakého post romantického anglického skladatele z konce osmnáctého století. The Afternoon je klasickou ukázkou z jejich tvorby. Přesně takhle budou znít Moody Blues na svých příštích deskách. Pohádkově a sugestivně. Evening je slabší, mezi tak silnou konkurencí se trochu ztrácí. Na konci je jejich největší hit-Nights in White Satin, který zná opravdu každý, ale ne každý právě v této originální symfonické podobě.

Některé skladby jsou rozčlěněné na dvě části, ale tohle dílo se nejlépe hodnotí jako celek. Soudržný a úplný. Nelze jej známkovat jinak než počtem nejvyšším. V dobové konkurenci obratně obstálo a obstojí také dnes, po padesáti letech.
reagovat

steve @ 27.03.2019 10:58:52
Je to tak. Některé desky zestárnou, hudba Moody Blues přetrvává. Je to díky pozitivnímu náboji a krásným melodiím. Melodie jsou prvotním znakem kvalitního songu.

PaloM @ 27.03.2019 12:06:22
steve: naprosto súhlasím. Tento album je dôkazom.

lover-of-music @ 27.03.2019 15:33:13
oř: Krásně si to napsal. Sice nesouhlasím s tím, že Evening je slabší. Je to stejně výrazné a fenomenální jako všechny ostatní. Zvláště The Sunset je prostě nepřekonatelná paráda. Ale jinak souhlas. Toto album je prostě pro mě skvost všech skvostů, jedno z nejlepších alb všech dob, a dát mu méně než 5 hvězd je trestný čin.

Nedávno jsem v Bontonlandu koupil DVD Moody Blues - Days Of Futrue Passed Live 50th Anniversary, a je to famózní. Být tam naživo, tak asi omdlím jako fanynky na koncertech Beatles v 60. letech.

horyna @ 29.03.2019 07:17:08
Mám rád jejich pozdější věci na čele se zřejmě (pro mne) nedostižnou To Our Children's Children's Children. Moody Blues mají zatraceně vyrovnanou diskografii.

Petr_70 @ 29.03.2019 09:15:03
lover-of-music:
Mám to na Blu-Ray, což je ještě lepší! Doporučuji... :)

Moody Blues - skupina, která začínala písničkami ve stylu Beatles, tehdy byli jejich písničky uváděny i v našem rozhlase na stanici Československo třeba v pořadu Mikroforum. S normalizací sice tyto písničky z rozhlasu vymizely, ale na VKV stanici Vltava v programu Větrník bylo uvedeno jejich celé album To Our Children's Children's Children - název této desky tehdy překládali jako Dětem dětí našich dětí.

Tahle deska, když vyšla, tak byla revoluční použitím symfonického orchestru. Moody Blues byli tehdy jedni z prvních, kteří doplnili své písničky symfonickými plochami. Deska skutečně začíná, jako nějaký film z padesátých let. Symfonický orchestr přehraje melodie skladeb, které budou následovat. Deska Days Of Future Passed je zároveň jednou z prvních koncepčních desek. Z celé desky bych vyzdvihl skladby Lunch Break: Peak Hour, nádherně psychedelickou Evening: The Sun Set, Twilight Time a hlavně opus magnum Nights In White Satin, která je naprosto úžasná a nadčasová. Tohle je taky jediné album, které bych si od nich možná v budoucnu koupil, zatím mi stačí v kopii.

Hudba Moody Blues je skvělá pro všechny milovníky melodických písniček, mně na tomhle album vadí, to čím je revoluční, použitím symfonického orchestru, který hraje plytké filmové motivy ze čtyřicátých a padesátých let. Hodnocení je hodně těžké, ta deska je pro lidi, kteří poslouchají hlavně melodickou hudbu výborná, ale mně se taková hudba až tak nelíbí a volím kompromis 2,5. Zaokrouhlím na tři už kvůli Nights In White Satin.
reagovat

lover-of-music @ 04.04.2018 05:59:08
northman: Tři hvězdy ???????? K tomu nemám co říct. Aspoň, že Nights In White Satin, Sunset a Peak Hour se vám nezdá jako odpad. Vlastně bych měl být za to vděčný, když tak nesnášíte Moody Blues.

Co se týče mě, tak já tohle album považuji za jedno z nejlepších všech dob, a NIKDO na tom nic nezmění. Ani tyto 3 hvězdy ne.

northman @ 04.04.2018 09:55:46
l-o-m: zdravím, nesnáším, je docela silné slovo, mně se až tak nelíbí, mám rád trochu něco jiného.

luk63 @ 04.04.2018 11:18:33
Mě tahle deska ani tahle kapela neoslovila. Je matná, nezáživná a u jejího poslechu se nudím, teda nudil jsem se, když jsem ještě zkoušel najít, co se tam líbí druhým. Neobjevil jsem to.

northman @ 04.04.2018 11:27:26
luk63: zdravím, mám naprosto stejné pocity. Nuda.

lover-of-music @ 04.04.2018 11:59:53
northman, luk63: Holt, nejste melodici s citem.

luk63 @ 04.04.2018 12:25:52
Hm, že bych byl bezcitný (ne)melodik mě nikdy nenapadlo. Ale asi ne, jenom mi způsob, jakým to dělají MB nic neříká. Jiných melodie s citem vnímám.

adam @ 04.04.2018 12:37:48
toto je taky popik 60tych rokov... ale prijemny na posluch

Jarda P @ 04.04.2018 12:44:47
Pro mě Moody Blues začínají vlastně až deskou In Search of the Lost Chord. Days of future passed sice taky vlastním, ale její zvuk mi připadá dost atchaický a ty orchstrální vyhrávky mě taky moc neberou. Za nejlepší pod MB považuji Seventh Sojourn.

Je to nádherné album. Ani nevíte, jak rád ho poslouchám. Zvláště o vánocích. Nevím, čím to je, ale hudba Moody Blues dokáže tak neuvěřitelně zpříjemnit vánoční atmosféru. Možná to bude tím, že jsem to album poprvé slyšel na Štedrý den. Jen si to představte. Vánoční strom svítí, venku padá sníh, vůně prskavek, máma smaží řízky. Thomasova příčná flétna a Pinderův mellotron mají obrovskou sílu.

The Day Begins nás seznámí s pár motivy, které na albu zazní a pak už to jde samo. To prostě musíte slyšet, jinak to nepochopíte. The Morning, Peak Hour, Tuesday Afternoon, Sunset, notoricky známá Nights In White Satin. To jsou jedinečné mistrovské kusy, které mohou produkovat jedině Moody Blues. Vůbec tuto kapelu považuji za absolutní špičku art rockové scény. Narozdíl od jiných art rockových kapel, kteří se jen předháněli, kdo udělá nejdelší a nejsložitější suitu, mají zázračný cit pro melodii.

Už se nemůžu dočkat prosince.
reagovat

vmagistr @ 09.10.2016 13:32:38
Jen bych podotknul, že v době, kdy se další progresivně rockové kapely předháněly v délce a složitosti kompozic, stáli už Moody Blues nějakou dobu na "vedlejší koleji" rockové evoluce. Byli sice uznávaní a populární, ale na nástup kapel jako Yes, Genesis, King Crimson či Van der Graaf Generator se jim počátkem 70. let nepodařilo (a možná se o to ani nesnažili) umělecky zareagovat.

horyna @ 09.10.2016 13:38:10
vmagistr-ovi zlatá slova a podpis do puntíku.

Voytus @ 09.10.2016 13:40:12
Tak art/prog nemusí být jen o délce skladeb. Takoví Gentle Giant si běžně vystačili s nějakými čtyřmi až sedmi minutami. Navíc Moody Blues šlo vždycky spíš o zapamatovatelné písně, byť třeba s něčím navíc, což je řadí mezi progresivně rockové skupiny. To snad jen já jsem je ani jako progresivní/art rock nebral, dokud jsem nenatrefil tadyhle na progboard.

horyna @ 09.10.2016 14:05:38
Má pravdu (Voytus) předsedo. Ale o morálce mi tu nebude kázat někdo, kdo rozvací rodinu s děckem :-) :-)
sem si tak naráz vzpomněl na vesničku :-)
myslím, že škatule umělecký rock se pro ně hodí báječně

Voytus @ 09.10.2016 14:52:47
Horyna: A po žních půjdeš k Turkovi!
Proto právě preferuju označení art (umělecký) před progresivní, které se často nadužívá.

horyna @ 09.10.2016 14:56:15
k Turkovi néé:-(:-(

EasyRocker @ 09.10.2016 15:11:19
Krásná deska. Moody Blues byli v podstatě zcela unikátní, byli opravdu kapelou svého druhu. Nádherná nálada dávno zapomenutých časů, kouzelné melodie.

lover-of-music @ 25.11.2016 14:57:53
EasyRocker: Naprosto souhlasím. Moody Blues jsou opravdu unikátní a kapelou svého druhu. Pro mě srdeční záležitost. Výraz krásná deska je pro tenhle opus velmi slabé slovo. Hudbu Moody Blues poslouchám nejčastěji v prosinci, když mám vánoční a zimní náladu. V létě je neposlouchám abych si nezkazil u těch písní tu atmosféru. Strašně mi v té době chybí. Dneska je poslouchám od rána. I když je teprve listopad, ale už jsem to psychicky nevydržel. Stejně skvělé je i následující In Search Of The Lost Chord.

Moody Blues jsou jedním z velkých překvapení, která mi připravilo hledání nových interpretů a desek na internetu. Před časem jsem na progarchives.com objevil žebříčky nejlépe hodnocených progresivních alb a rozhodl se vyzkoušet některé desky z doby, ve které se artrock teprve rodil a nebyl ještě v plné síle jako v první polovině 70. let - tedy z pro mě relativně neznámého období. Nestává se mi často, že by si mě některé album získalo už na první poslech, nicméně u Days Of Future Passed se stoprocentně zadařilo. Z celé desky jsem od dříve znal pouze baladu Nights In White Satin a popravdě řečeno jsem čekal, že se v případě Moody Blues bude jednat o další z sixties R&B kapel jednoho hitu a spousty vaty. Toto album mě ale dokázalo spolehlivě přesvědčit o opaku.

Jedním z důvodů, proč se mi tento počin tak zalíbil, je nepochybně přítomnost Londýnského festivalového orchestru, který se kapele stal ve většině skladeb vynikajícím partnerem. Melancholické orchestrální vložky jako ze starých černobílých filmů, jemné podbarvování zpívaných pasáží i majestátní nástupy, při kterých člověku tuhne krev v žilách, to vše posouvá hudbu na desce do netušených dimenzí.

Nesmírně mě zaujalo i samotné téma desky. Zdánlivě obyčejný, každý z nás ho zažil už natisíckrát - přesto se koloběh dne a noci stává v podání Moody Blues něčím tajemně nádherným, něčím, co si zasluhuje každodenní pozornost. Tomu napovídá i tematické členění desky do sedmi rozsáhlejších celků: The Day Begins, Dawn, The Morning, Lunch Break, The Afternoon, Evening a The Night. Za tímto prvním plánem se ale mohou snadno nalézat ještě další a další - třeba střídání ročních období nebo samotný koloběh lidského života. Možnosti jsou téměř neomezené, stačí se otevřít a hledat...

Album samotné se rozbíhá v temné noci, která se již ale chystá odevzdat vládu prvním slunečním paprskům. V první skladbě The Days Begins dostaneme ochutnávkou část motivů, které budou na desce ještě hrát důležitou roli, včetně toho nejvíce stěžejního z Nights In White Satin. Lidský hlas se poprvé rozezní v básni Late Lament...Brave Helios, wake up your steeds, bring the warmth the countryside needs...ano, takto se rodí den. Svítání se věnuje i druhá skladba, zaměřená více melancholicky a nazvaná Dawn Is A Feeling. Do plně probuzeného rána směřuje "dětsky" laděná Another Morning, ale jednoduchost a přímočarost písně se do této pasáže hodí perfektně. K polednímu se přehoupneme do skladby Peak Hour. Rocková dynamičnost a rychlé tempo je na chvíli nahrazena psychedelickými vokály alá Pink Floyd, aby se ale v zápětí mohla opět nastoupit v plné síle. Do druhé poloviny se deska láme s kompozicí Forever Afternoon (Tuesday?), na kterou pak navazuje nádherně vokálově vykreslená (Evening) Time to Get Away. Večer pak přichází s meditativní The Sun Set. Následná Twilight Time pročistí vzduch a urovná cestu (tento tajemný rock and roll jsem si hodně oblíbil), aby mohla vejít oduševnělá krasavice Nights In Wihite Satin. Poté už jen zazní závěrečné verše a na trůn opět usedá noc. Na jak dlouho?

Toto album dokáže hrát na struny mého vnímání tak, jako jen nemnoho jiných hudebních počinů. Po zásluze dávám plný počet, Moody Blues jsou pro mě (minimálně s tímto albem) trefa do černého.
reagovat

Snake @ 05.12.2014 19:00:50
Vmagistře, moc pěkně jsi to napsal. Nedávno jsme se doma dívali na biják "Dark Shadows", s Johny Deepem v hlavní roli. V jedné z úvodních scén jede krajinou vlak, za doprovodu Nights In White Satin od Moody Blues. Bylo to velmi působivé a konečně mě to dokopalo k tomu, abych si album Days of future passed poslechl. Je výborné a ty orchestrální pasáže přímo exkluzivní... Až budu kompletovat příští objednávku, cédéčko do košíku určitě přihodím. Navíc, stojí teď doslova pár korun. Díky za recenzi !

vmagistr @ 05.12.2014 21:41:35
Když jsem si tuhle desku pouštěl naposledy, zuřila venku sněhová vánice a já byl strašně rád, že můžu sedět v křesílku s hrnkem horkého čaje, koukat z okna na bílou stěnu a poslouchat tu nádheru.

Pro seznámení se s touto kapelou je podle mě deska Days of Future Passed nejvhodnější. Zkoušel jsem naposlouchat i další tvorbu Moody Blues, ale tohle "protoprogresivní" album myslím (alespoň do jejich prvního rozpadu) nebylo překonáno - s jejich nahrávkami od 80. let dále nemám zatím žádnou zkušenost.

Snake @ 25.03.2015 21:43:24
Album před nějakou dobou konečně dorazilo a tak si ho mohu vychutnávat v prvotřídní kvalitě, anžto na rok 1967 hraje to opravdu báječně. Není to muzika ke každodení konzumaci, vyžaduje speciální náladu a já si ho nejraději pouštím pozdě večer, kdy se u něj příjemně relaxuje. A je jedno, jestli s hrnkem horkého čaje, nebo lahví červeného.

Těžko bych hledal nějakou slabinu, ta deska prostě žádnou nemá. Vstupy orchestru jsou opravdu lahůdkové, ale půvabné jsou i ony samotné, na dřeň obnažené písničky. Je to přímo učebnicový příklad symfonického (soft) rocku a já musím dát absolutní hodnocení. Doporučují čtyři z pěti fanoušků melodického symfonického rocku :)

Jarouš @ 17.11.2015 16:38:25
Výstižné.
Skvělé album.