Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.07.2019

Prolog/ospravedlnění: pokud bude několik příštích recenzí ještě kostrbatějšího rázu než obvykle, velmi se omlouvám. Toho času znovu dovolenkuji v našich překrásných Jeseníkách a případné recenze datluji přímo do phounu. Mám tu toho kvanta, v přehrávači v autě, i v outdoorovém repro-a proč, protože bez hudby to zkrátka nejde, protože bez hudby by byl ten náš svět nudnější a smutnější:-)



Moody Blues jsou má srdcovka, od nichž jsem postupně vyzobal vše mezi léty 67-72. Sedmero kvalitou velmi vyrovnaných nahrávek mám z gusta rád a poslech každičkého cd si dokážu pořádně užít. Nákup dalších desek po Seventh Sojourn jsem v plánu neměl, ale obal Long Distance Voyager mě při každém pohledu na něj dokonale fascinoval. Ta přitažlivost začala být stupňující se, až jsem jednou neodolal a cd si do sbírky pořídil.



První ochutnávka ještě nebyla to pravé ořechové. Deska potřebuje chvíli uzrát a hlavně nesrovnávat s majstrštyky typu o Our Children..., nebo A Question... Přeci jen se doba výrazně posunula a kapela zajisté toužila znít aktuálně. Netuším jak to je s Moody Blues dál, ale v tomto případě mohu odpřísáhnout, že se o žádné komerční podléhání trendu a okolí nejedná. Sic část oné zasněné a tolik typické aury M. B. vyprchala, ale písňový model, pozitivní přístup a silné emoční vibrace jsou zde patrné i nadále. Zpěvy jsou civilnější, oproštěné od okázalého melancholického patosu (míněno v dobrém). Avšak aranžérská múza líbá kluky i v roce 81.



Tématika alba se věnuje vesmírné misi lodi Voyager, jež se účastnila průlety kolem planet naší sluneční soustavy v letech 1980-81.



Po krátkém tajemném úvodu, začíná rázná úvodní odpichovka Voice. Ta mi s prvními poslechy nepřipadala nijak zvlášť ohromující. Po čase jsem se však s písní jaksi sžil a ztotožnil. Jde o nepříliš složitou, melodicky nakažlivou píseň, postavenou na akustickýck kytarách, jemném doprovodu kláves a občasných vyhrávkách sólující kytary. Se zpěvem se doslova mazlí Justin Hayward. Do druhé Talking out of Turn vložil svůj znatelnější příspěvek i klávesák Patrick Moraz. Nečekejte však nic ve stylu Yes-ovského Relayer. Jedná se o vesmírně snovou záležitost, se spoustou překrásných nástrojových odstínů. O třetí Gemini Dream mohu s klidným srdcem říci, že jde o největší a naštěstí jediný průser na desce. Disco rytmus je umělohmotnou parodií na tehdejší dobu a z písně vyčnívá jako nějaký ohavný kus bakelitu povalujícího se v panenské přírodě. Obrat o 180° přináší balada v klasickém stylu kapely-In My World. Jednoduchá, efektní a posléze i vkusně naléhavá věc. Při Meanwhile jsem si ani nevím proč vzpomněl na druhé album Asia (asi trocha toho popového cukrování), a výraznější prog věcí je šestá 22,000 Days (tady mi zase znělo rok staré Drama). Voňavou romantickou krajinu s cvrlikáním flétny a klasických kytar navozuje Nervous. Ta funguje jako spojnice starého a novějšího stylu kapely úžasně. Do finále jdeme s mohutnější Painted Smile, intrem Reflective Smile a nejtvrdší netypickou Veteran Cosmic Rocker.



Deska slavila úspěchy jak v rodné Británii, tak za oceánem, v USA i Kanadě, kde vychytala několikanásobnou platinu. Moody Blues se tak vlastně ladně a hlavně úspěšně přehouply do osmdesátých let. Bez ztráty vlastní soudnosti a výraznějšího zaprodání se. A to se cení.