Moody Blues - Long Distance Voyager (1981)

Prolog/ospravedlnění: pokud bude několik příštích recenzí ještě kostrbatějšího rázu než obvykle, velmi se omlouvám. Toho času znovu dovolenkuji v našich překrásných Jeseníkách a případné recenze datluji přímo do phounu. Mám tu toho kvanta, v přehrávači v autě, i v outdoorovém repro-a proč, protože bez hudby to zkrátka nejde, protože bez hudby by byl ten náš svět nudnější a smutnější:-)



Moody Blues jsou má srdcovka, od nichž jsem postupně vyzobal vše mezi léty 67-72. Sedmero kvalitou velmi vyrovnaných nahrávek mám z gusta rád a poslech každičkého cd si dokážu pořádně užít. Nákup dalších desek po Seventh Sojourn jsem v plánu neměl, ale obal Long Distance Voyager mě při každém pohledu na něj dokonale fascinoval. Ta přitažlivost začala být stupňující se, až jsem jednou neodolal a cd si do sbírky pořídil.



První ochutnávka ještě nebyla to pravé ořechové. Deska potřebuje chvíli uzrát a hlavně nesrovnávat s majstrštyky typu o Our Children..., nebo A Question... Přeci jen se doba výrazně posunula a kapela zajisté toužila znít aktuálně. Netuším jak to je s Moody Blues dál, ale v tomto případě mohu odpřísáhnout, že se o žádné komerční podléhání trendu a okolí nejedná. Sic část oné zasněné a tolik typické aury M. B. vyprchala, ale písňový model, pozitivní přístup a silné emoční vibrace jsou zde patrné i nadále. Zpěvy jsou civilnější, oproštěné od okázalého melancholického patosu (míněno v dobrém). Avšak aranžérská múza líbá kluky i v roce 81.



Tématika alba se věnuje vesmírné misi lodi Voyager, jež se účastnila průlety kolem planet naší sluneční soustavy v letech 1980-81.



Po krátkém tajemném úvodu, začíná rázná úvodní odpichovka Voice. Ta mi s prvními poslechy nepřipadala nijak zvlášť ohromující. Po čase jsem se však s písní jaksi sžil a ztotožnil. Jde o nepříliš složitou, melodicky nakažlivou píseň, postavenou na akustickýck kytarách, jemném doprovodu kláves a občasných vyhrávkách sólující kytary. Se zpěvem se doslova mazlí Justin Hayward. Do druhé Talking out of Turn vložil svůj znatelnější příspěvek i klávesák Patrick Moraz. Nečekejte však nic ve stylu Yes-ovského Relayer. Jedná se o vesmírně snovou záležitost, se spoustou překrásných nástrojových odstínů. O třetí Gemini Dream mohu s klidným srdcem říci, že jde o největší a naštěstí jediný průser na desce. Disco rytmus je umělohmotnou parodií na tehdejší dobu a z písně vyčnívá jako nějaký ohavný kus bakelitu povalujícího se v panenské přírodě. Obrat o 180° přináší balada v klasickém stylu kapely-In My World. Jednoduchá, efektní a posléze i vkusně naléhavá věc. Při Meanwhile jsem si ani nevím proč vzpomněl na druhé album Asia (asi trocha toho popového cukrování), a výraznější prog věcí je šestá 22,000 Days (tady mi zase znělo rok staré Drama). Voňavou romantickou krajinu s cvrlikáním flétny a klasických kytar navozuje Nervous. Ta funguje jako spojnice starého a novějšího stylu kapely úžasně. Do finále jdeme s mohutnější Painted Smile, intrem Reflective Smile a nejtvrdší netypickou Veteran Cosmic Rocker.



Deska slavila úspěchy jak v rodné Británii, tak za oceánem, v USA i Kanadě, kde vychytala několikanásobnou platinu. Moody Blues se tak vlastně ladně a hlavně úspěšně přehouply do osmdesátých let. Bez ztráty vlastní soudnosti a výraznějšího zaprodání se. A to se cení.

reagovat

steve @ 30.07.2019 05:59:35
Tuhle desku už neznám. Asi jako každý jsem to zařízl po SS. Ale doteď jsem si myslel, že je na obálce nějaký hřbitov. Při zvětšení vidím děti zírající na loutkové divadlo. Obal se povedl, jenže takových je. Už kolikrát jsem se přesvědčil, že malba dílo nedělá.

Jarda P @ 30.07.2019 10:44:42
Obal je pěkný stejně jako deska. Ještě dál do současnosti stojí za to Sur La Mer a Keys Of the Kingdom.

PaloM @ 30.07.2019 11:43:27
Marku, vypni hudbu a počúvaj Jeseníky.
Sounds of nature.

Ako vy vravíte, tohle album mi zní hodně hodně popově. A v mnohom mi pripomína štýl ELO a teda ne-originálny.
Takže som ho už nedocenil.
Mám veľmi rád osem kúskov, a to od legendy r.1967 po Octave r.1978 vrátane.

horyna @ 30.07.2019 17:43:10
Jen telegraficky: díky všem za pro mne motivující odpovědi.

Steve-ne, hřbitov to opravdu není:-) A v tomto případě tvá definice opravdu neplatí. Já si všimnul tohoto alba jen díky brilantnímu přebalu. Nebýt jeho, ani bych o něj nezavadil. Netvrdím, že by se zbořil svět, ale teď mám o jednu krásnou desku M. B. navíc.

Jarda P-díky za další nápovědy směrem k přítomnosti. Jestli kdy znovu zatoužím po někteté nahrávce, vím kam směřovat.

PaloM-Octave vedu v patrnosti:-)
Neboj, Jeseníky prožívám skrze přírodu, plus mjúzik je to o to intenzivnější. Ale neboj, nehraje to 24 respektive 12 hod denně:-) Takový maniak nejsem.

stargazer @ 28.04.2023 19:53:12
Tohle album a skupinu, o které jsem věděl jen to, že existuje jsem si pustil díky tipu na tomto fóru. Zaujala mě informace o Patricku Morazovi, hrajícím klávesy na tomto albu. Morazovy první dvě sólovky mě docela slušně zaujaly, tak jsem chtěl slyšet, jak mu to hraje i ve skupině MB. Moraze znám i s desky Relayer /kde předvedl úctyhodný výkon/. Na Long Distance...se mi líbí to klávesové propojení se strings. Jeho hra je nerušivá, dokonalá a plná detajlů, podbarvujících celou hudbu Moody Blues. Za mě dost dobré a dám si další doporučení.

Jako ortodoxní rocker jsem v polovině osmdesátých let hledal jakousi alternativu i z opačného pólu hudebního světa. Skončil jsem u Barclay James Harvest, kteří mně provázeli až do vojny a vždy mne zajistili klid v duši v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval. Protože se o BJH psalo jako o "jemnějších Moody blues", logicky jsem neodmítl, kamarádovu nabídku a tuto desku jsem otestoval. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mám tu čest s krásnou a kvalitní muzikou, velice konzistentním albem, které si na nic nehraje a dává tak posluchači, kteří o tento typ hudby stojí, čistou radost od začátku až do konce. Je to jedna z mála desek, kterou si mohu pustit dnes, tak jako před 25 lety a má na mne stále stejný účinek - radost z krásné hudby. Ponechám na znalcích kapely Yes, aby posoudili, jakým přínosem byl klávesista Moraz pro tuto desku, já si myslím, že určitě kladný!
Long distance Voyager - Justin Hayward svým typickým hlasem rozjíždí album ve svižném tempu se zajímavou melodickou linkou, pěkná, chytlavá věc.
Talking out of Turn - krásná píseň o něčem, co jste řekli někomu, koho máte rádi, a co již nemůžete vzít zpět.
Gemini Dream - tahle píseň trochu jakoby vybočuje z koncepce alba. Slyšíme tady ELO v době, kdy válcovali diskotéky, přesto je to OK.
In My World - nádherný ploužák, Justin Howard je prostě borec a potvrzuje, že k prezentaci krásné písničky stačí vlastně jenom kytara. Jeden z vrcholů alba.
Meanwhile - opět skladba, které není muzikantsky co vytknout, zapadá do koncepce alba, i když si ji samostatně asi nepustíte.
22,000 Days - Greame Edge přispívá opět do tohoto alba svojí troškou do mlýna. Docela zajímavá věc, která albu sluší.
Nervous - krásný akustický začátek, připomene vám to jistě Rodgera Waterse (abyste nemuseli dlouho špekulovat), ale v kontextu alba je to prostě krásná věc, která může jemom potěšit a závěr písně už je v režii Justina Haywarda.
Painted smile - takovýto typ písně mi připomíná muzikál, ale zde ho beru jako důkaz, že se muzikanti dokáží vyrovnat i s jiným žánrem a to tak hezky, že píseň nepřeskočíte a pokorně a s radostí vyslechnete až do konce.
Reflective smile - pouze doplňuje Painted smile
Veteran Cosmic Rocker - nejtvrdší skladba na albu, ale v pouze v kontextu této desky. Jinak je to celkem krotká variace na předchozí písně, závěr by mohl být lepší, ale i tak mi to dojem z Voyagera nezkazí.
Album dosáhlo (snad) prvního místa na žebříčku a je dodnes pozapomenutým klenotem hudební scény. Já dávám 5* a doporučuji. Pokud se vám bude líbit, běžte pak rovnou k The Present, které má podobnou atmosféru.

reagovat

martin69 @ 02.03.2013 16:47:26
Pěkné. Skončil jsem s poslechem Moody Blues albem Seventh Sojour. Po přečtení tvé recenze, se podívám i na novější. Děkuji, za inspiraci.