Antony - @ 25.03.2024 | #

Zkouším právě poslechnout letitou nahrávku prvotiny starýho Jethra vod Tullovejch. Mistr Jethro Tull, anglický zemědělec (1674 Basildon, Anglie – 21. února 1741 ), roku 1701 vynalezl secí stroj. Džejtý dozajista netušil, že se jeho jménem vyzbrojí, dílem náhody, britská kapela potrhlých maníků, co v mládí vypadali stařeji, než dnes ve svém stáří. Jelikož se jedná o moji oblíbenou desku, od mé oblíbené kapely, budu nekritický. Tuhle muziku žeru absolutně. Ač se to může zdát zvláštní, dostala mne, mladýho metalisty, kdysi jako jedna z prvních k art rocku. Dávno tomu. Její vibrace mne nalaďují na poslechovou výpravu do krajů výsostného hudebního požitku.

Nelze přeslechnout dobový vliv na technikálie, neboť dnes podivně znějící stereo, se takhle tehdy prostě dělalo. Extrém v první skladbě, striktní nástrojové vlevo/vpravo, nebyl teda ani tehdy častý, avšak zde činí jeden z trademarků otvírací pasáže, na něž se lze těšit jako na originální neobyčejný rukopis. Autorské tahy štětcem jsou znát v každé skladbě, ať už jde o bluesové tradicionály, instrumentálky, autorské skladby, nebo dlouhé pasáže na hranici improvizace. Album je nečekaně pestré, až rozevláté, a z každé noty tryská surová hudební matérie, kterou ze sebe muzikanti chrlí. Poslech desky klade na posluchače nároky, neboť skladby se dost liší zvukovou produkcí, rozložením nástrojů, pojetím mixu. Pra-stereofonický přístup z první skladby se ještě zopakuje v sedmičce It’s Breaking Me Up, ostatní skladby přinášejí prostor v méně rušivé konstelaci. I když je znát, že se trochu hledalo, výsledek je velmi uspokojivý a k té muzice patří.

A muzika? Blues, blues, rock, rock. Anderson vs. Abrahams. Krásná reakce hudební chemie, kdy se do nádobky nasypala spousta ingrediencí, a dvě výrazné osobnosti míchaly a míchaly. Díky tomu vzniknul přepestrý koktejl, co má kvanta spojujících chutí, a kvanta zcela protikladných. Objevování zaručeno donekonečna. Slyším tu desku snad posté, a každý poslech je objevitelský zážitek. Co víc si vlastně přát, než neustálé nalézání nového ve starých (ne)známých deskách, které jsou tak blízké a současně tak bezedné a neprobádané. Jako nášup si dávám tři bonusy z japonské CD verze od Toshiba Records. Jsou stejného ducha a prodlužují hudební zážitek o dalších vítaných osm minut.

Dokonalé dílo, které charakterem už nezopakovali, neboť dvojautorské přepětí ustoupilo. Ale nebylo to na úkor, neboť další alba dokázala Andersonovu originalitu, svébytnost a výjimečný talent.

Hodnotit můžu jedině plnou palbou.

Judith @ 27.03.2024 12:38:00 | #
Kdyby byl náhodný čtenář za sto let zmatený, probíhá tu paralelně diskuse k následujícímu albu a komentáře se prolínají :-) Pokusím se dovysvětlit svoje stanovisko. Za mě by bylo ideální, pokud by se každý nechal vést svou intuicí, kam ho to táhne, čemu se bude věnovat. Pro mě je tato intuice nesmírně cenná a nenahraditelná, takový osobní radar, který si nechci rozhodit. Za jeden posluchačský život se nedá ani zdaleka stihnout všechno a spoléhat na vlastní nos mi dává největší smysl. Nejen v tom, jak hudbu vnímám, ale i v tom, co si vůbec budu pouštět. Spoustu věcí nemám potřebu zkoušet - nemám prostě pocit, že bych měla. Nic mi tam necinká. A když přesto něco ochutnám a nešmakuje, beru to jako prostý poznatek, bez vyvozování závěrů. Tohle myslím onou indiferentností. Proč je to důležité? Když se řídím svým nosem, i nelibost může být známkou, že je dobré zkoušet dál. Někdy se velké zážitky rodí z ambivalentních pocitů. Ale opakovaně zkoušet něco, kde libost postrádám, protože "tohle by měl milovník art rocku znát", jak se občas říká, nebo "k této skupině se každý musí nějak postavit, nejde je jen tak přejít", což přímo zaznělo v komentářích, mi smysl nedává. Nebudu se vyhraňovat. Přijde mi, že tím bych si cestu k určité hudbě do budoucna komplikovala. Ten čas může přijít a já budu mít lepší výchozí bod, když si o ní nebudu dohromady nic myslet.