Reakce na recenzi:

tykeww - @ 03.06.2013

Je třeba si uvědomit, že Flamengo zdaleka není jen Vladimír Mišík, Jan Kubík a „kuřecí“ éra počátku sedmdesátých let. Pod názvem Flamengo fungovala kapela již několik let předtím jako kvalitní beatové seskupení, které s měnícím se časem a lidmi v obsazení přejímala nejrůznější hudební prvky – od psychedelie a blues (toho zejména po odchodu frontmana Karla Kahovce) až k progresivní kuřecí formě okořeněné Kubíkovým jazzovým založením. CD Flamengo: Paní v černém mapuje singlovou (takže většinovou) produkci skupiny.

Začíná se dvěma dnes již klasickými písněmi, které do zblbnutí neváhají ohrávat ani komerční rádia - Já budu chodit po špičkách a Povídej od Petra Nováka. S potěšením jsem zjistil, že se mi v posledních týdnech dost zalíbily. Novákovu velkou dovednost jsem však vždy viděl především v tom, že dokázal vdechnout i naprosto obyčejné písni něco, co ji hned udělalo jedinečnou. Obě písně jsou jasným příkladem produkce šedesátých let. Nic převratného ani progresivního, žádné velké umění- klávesové podkreslení, jednoduchá rytmika a jasný beglajt s neakrobatickými vyhrávkami - ta prostota na mě však funguje báječně.

Svou lásku jsem rozdal už patří do zlaté éry zpěváka a kytaristy Karla Kahovce - který se v letech pozdějších odklonil k nezávadné country, čehož se dá litovat. Píseň je podobná dvěma předchozím - myslím, že by slušela i Petru Novákovi.

V Popravě blond holky se už dost přitvrzuje. František Francl (který prodělal dosti zajímavou transformaci v jazzrockového kytaristu působícího v Etc… či Jazz Q) naplno aplikuje zkreslení kytary, které bylo k zaslechnutí již ke konci předešlé skladby a které svého času definovalo zvuk Flamenga. V písni mi osobně trochu vadí Kahovcovo protahování slabik na koncích veršů (Ví snad ňákej soudcééé, proč séé daláá svíst…). Francl se pouští do již poměrně vyspělých kytarových exhibicí. Bubeník Ernouš Šedivý není moc výrazný, i když má výborný výraz, leč mnohem lépe je vidět a slyšet v záznamu z prvního československého Beat festivalu. http://www.youtube.com/watch?v=3gwoSSxCdm4

Co skrýváš v očích pokračuje v podobném duchu, je však pomalejší a to písni dodává jistou tajemnost (samozřejmě spolu se bzučením kytary v pozadí). Basista Fořt je dobře slyšet, ale myslím, že skutečné uplatnění našel až s problémy s obsazením v kytaře - červené Gibson SG.

Vyber si palác je optimističtější a opět najíždí na kahovcovskou písničkovou platformu. Dostává mě do kolen zejména svým krásně vymyšleným intrem. Sloka je krásně šedesátkově veselá a vždy mě přinutí slastně přivřít oči. Franclovo sólo je kratší, ale chytré a dobře skladbu dokresluje.

Paní v černém zahajuje jakýsi nervózní tón, pak se však opět rozbíhá další optimistická skladba sázející na typický přednes Karla Kahovce. Písničku v sedmdesátých letech spolu s dalšími oživil Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř v pořadu Hitšaráda. Na videoklip se vždy rád podívám. http://www.youtube.com/watch?v=tHxCZn421QI

A vrací se Petr Novák s krásnou hitovkou Náhrobní kámen. Z počátku je třeba si zvyknout na Novákův hlas, který je položený výše než Kahovcův a může se zdát až kvílivý. Skladba je prostě krásná i díky Plickově textu, který ukazuje nádhernou a přitom jednoduchou poetiku. V jednoduchosti je krása a síla - to mi ukázal pan Novák.

S písní Džbán se nám představuje rokenrolový veterán Pavel Sedláček. Je opět v pomalejším tempu a dává nám nahlédnout pod pokličku krásné šedesátkové atmosféry (která možná nebyla tak idylická - asi jsem si ji tak spíš vysnil).

Teď opět pozor - přichází tvrdší Kahovcova Zavraždil jsem lásku, kde už se dá najít typický bigbít typický pro konec šedesátých let. Po něčem jako mersey-beatu už nenacházíme ani stopu. Vícehlas dodává opět ztajemnění a nástin psychedelie.

No Reply - to je Mayallavská předělávka, kde Francl používá wah-wah pedál a Kahovec svou roztomilou „angličtinu“, které se říkalo různě - ať už Kahovština či telefonní seznam. V podstatě náhodná anglická slova poskládaná na sebe; mnohdy tak, že absolutně nedávají smysl. Instrumentálně je skladba zajímavá, radši mám však „českého“ Kahovce.

S The Way For Horses jsme si moc nepomohli, protože Kahovec asi v Angličtině, kterou téměř vůbec neovládal (a už vůbec v ní neuměl zpívat), našel zalíbení. Ale písnička je vcelku hezká, to ano.

Teď ovšem pozor - už jsme v jiné éře. Do kapely přišel klávesista a zpěvák Ivan Khunt, a především anglická zpěvačka Joan Duggan, která nám předvádí Gershwinovo Summertime. Skladba je instrumentálně skvěle zvládnutá, vždy jen čekám, kdy nastoupí Janis Joplin, která si Big Brother & the Holding Company spletla (není divu) s Flamengem. Píseň dává vyniknout hlavně Františku Franclovi, budoucímu muži Joan Dugganové.

Too Much Love Is a Bad Thing je ve znamení přesné a vytvrzené rytmiky. Zpívá Ivan Khunt – příliš mi však v skladbě, upřímně, nesedne. Pak se však skladba rozjede do výšky a síly, a to rovnou dvakrát. S takovou gradací by si prostě žádný Kahovec neporadil.

Tajemně začíná další kus - Vím, že pláčem to skončí. Ivan Khunt mi ovšem připadá trochu nevýrazný, bylo to ale dáno i tím, že byl, pokud vím, prvně ve studiu: ve Stále dál či v Energitu se dovedl předvést mnohem lépe. Píseň je velmi emotivní - psychedelie byla v plném proudu. Pozadí dokreslují varhany i kytara, kterou ovšem hostující Radim Hladík (to spojení mne dost překvapilo) vrhne do neuvěřitelného sóla (jsem ale přesvědčen, že Francl by si s ním poradil skoro stejně dobře).

Doba se ovšem zase změnila a nastupují perkusivní zvuky, ke kterým se přidá maestro Kubík a nová hvězda souboru - Vladimír Mišík - začne zpívat krásnou pozitivní skladbu Každou chvíli, ve které mu sekundují ženské vokály. Kubík se po zvolnění pouští do jeho typického sóla - je vidět, že předtím hrál výhradně jazz - ovšem funguje to perfektně.

Týden v elektrickém městě funguje na podobné bázi, je však o něco smutnější a tajemnější. Krásně si v ní sekundují Jan Kubík - saxofon a Pavel Fořt - kytara. Mišík již tehdy dovedl zpívat procítěně tak, jak to nikdo jiný neumí, i když ho až spolupráce s básníkem Josefem Kainarem přiměla začít se více o textovou stránku - která se posléze stala důležitým poznávacím znamením pro jeho osobitou hudbu.

Stále dál - to je úderná skladba úžasně zazpívaná nebožtíkem Ivanem Khuntem. Jako jediná z kompletu se nachází na legendárním Kuřeti v hodinkách. Když ho obnovené Flamengo s Mišíkovými Etc… předváděli kompletní živě (by the way úžasný koncert!), zpíval skladbu mladý Pavel Bohatý, a skladbě prostě něco chybělo - ačkoliv třeba Bazar proměn se mi od něj dosti líbil… O Stále dál je, myslím, zbytečné cokoliv psát, chcete-li, přečtěte si o písni v recenzi pana Gratiase na Kuře v hodinkách.

Kuře v hodinkách (single edit) - je prostě nádherná skladba. Akustické provedení zbavuje píseň albové údernosti - naopak jí dodává krásnou čistotu a jemnost.

Black Is Black nás vrací zpět do prastarých dob k Viktoru Sodomovi a klasicky pojaté skladbě, kde je cítit rhytm’n’bluesový opar, který se pro Sodomu stal o pár měsíců později klíčový.

Kolekci Paní v černém považuji za klíčovou k správnému poznání jedné z našich nejpodstatnějších hudebních skupin. Obsahuje písně výborné i slabší, celkově desce dávám čtyři hvězdičky.

A dík za přečtení.