Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 26.02.2021

Poslední dobou, snad v souvislosti s očekávaným a stále odkládaným koncertem v Praze, a pod dojmem z výborné knihy pana Řepíka, jsem se k Jethrům opět vrátil. Jak už jsem někde psal, Aqualung je legenda a milník, This Was je skvostný debut před osudovou křižovatkou, ale moje pozornost se teď stále více upíná k oběma albům mezi těmito výraznými záseky v historii. Zprvu jsem preferoval Benefit nad Stand-Upem proto, že jsem měl u druhého k dispozici takovou hodně zahuhlanou verzi bez výšek, a tak se mi ty skladby dost slévaly v jedno. Dnes je mi jasné, že se jedná o úžasnou desku s překrásnými, různorodými písněmi, předvádějící výrazně nástup nezaměnitelného poznávacího zvuku kapely. Reason for Waiting bych osobně vypíchl jako vrchol alba. Ale zpět k Benefitu.
Trpím nešvarem srovnávání, ale nahrazuje mi to nedostatek vhodného slovního popisu. Zkrátka, Benefit mi stále zní jako nikoliv kolekce písní na předchozím albu, ale jako ucelený, z jednoho kusu oceli vytepaný monolit, podobně jako hutná zeppelinovská slitina Physical Graffiti oproti zvukové pestrosti Houses of the Holy a Four symbols. Ale to je prosím pochvala!
Písně se jakoby nesou ve stejné zvukové barevnosti a vytvářejí úchvatný hudební tunel, který se chce projít od začátku na konec. Nevytrhovat nic z kontextu. Aniž jsem nějak zkoumal texty, jde zjevně o hodně osobní zpovědi, až mi připadá, že album muselo vzniknout "na jeden zátah". Uchvacující mi zde připadá oproti jakési hravosti a snad i zasněné prozářenosti Stand Upu spíše tvrdá linie plná sebevědomého, možná až bojovného a hrdého expresivního zpěvu (který pak plně vygraduje na Aqualungu). Ve "For Michael Collins ..." v ovázaných refrénech Andersonův hlas nádherně úlétává do koncových "kohoutů", což napětí jinak trochu chmurné sklady oživuje. Taky se zde předvádí celá přehlídka mocných hardrockových riffů (To Cry You a Song, Son) a Barreho typická "tlumeně zasekávaná, drbaná" kytara, kterou si pak na Aqualungu užijeme dosyta (Hymn 43, Locomotive Breath). Zajímavé také je, nakolik se kapela už vzdálila od někdejší bluesové kolébky a našla svou originální polohu.
Jedna z mých nejmilejších je "Inside". Krásně to šlape, Anderson zpívá tak důvěrně, jako by seděl u vás doma na čaji, a "Take a walk in the park, does the wind in the dark sound like music to you?" s tou "civilní samozřejmostí i naléhavostí" mne uchvacuje.
Vášnivá "Play in Time" s mírně disharmonickými vložkami, to už není jen obyčejná písnička, to se člověk zastaví a poslouchá. Nemluvě o "Sossity", to je jedna z věcí, kde člověk nechápe, jak to mohli zkomponovat.
Prostě deska za jasných pět hvězd, ale popravdě řečeno, která z tullích desek do Stormwatche není za pět hvězd? A to tu hranici dávám jen proto, že ty další nemám dobře naposlouchané.