horyna - @ 25.07.2017 | #

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

Antony @ 26.07.2017 12:58:48 | #
K hudbě na Aqualung se vyjadřovat nebudu, musel bych zopakovat jen to, co jsem napsal k ECHOLYN - As The World.

Ale chci se rozepsat na téma remaster a zlepšení zvuku. Už jen určit, co je to ten kvalitní zvuk, je dost obtížné a těžko definovatelné. Jeho klasifikace je odlišná pro 60., 70, 80. léta a další období, neboť bylo jiné vybavení studií, zvukové preference, produkční záměry, nosná média, cílová skupina a její přehrávací zařízení, účel i možnosti.

Považuji za velkou chybu posuzovat kvalitu zvuku srovnáváním se současnými trendy. To jest s komprimovanou dynamikou, ořezanými špičkami, elektronickými efekty, filtry a echy, přebuzeným a uřvaným zvukem na maximum. Vše je podřízeno rychlému a krátkodobému efektnímu zážitku. Pokud tohle definuji jako kvalitu, ano, pak je Aqualung velmi velmi velmi nekvalitní. Je přesně na opačné straně těchto trendů. Možná, až ho někdo zdrcne na DR6 a přidá tam to správné echo, budete někteří slintat blahem, jak to zní fajn mohutně.

Tvrdím, že první vydání Aqualung na LP je zvukově na rok 1971 úplně dokonalé. Také edice na CD (1983 - 1997) jsou zvukově skvostné, na samé hranici schopnosti média. Nikdo se na nich moc nepodepsal svými "vylepšeními" a nezničil tak jejich autenticitu. Najdou se pouze technické chyby jako pre-emfáze na jednom z prvních vydání, nebo chybějících posledních 20 sekund záznamu na US edici z roku 1984.

Také bych rád věděl, co si vlastně představujete pod pojmem remastering. Tento proces rozhodně není kouzelná hůlka, která například staré zašumněné nahrávce bez vysokých a nízkých kmitočtů, bez prostoru a detailů, tyto parametry brilantně dodá. Kde by je taky vzal, když na původním masteru nejsou. Musel by si je vymyslet, o což se občas i někdo pokouší, ale výsledek je vždy ku škodě věci. Remastering v základní podobě je pouze příprava nového masteru pro nové vydání. V ideálním případě bez zásahu do zvukových parametrů, hlavně dynamického rozsahu a ekvalizační křivky. V podstatě by neměla být slyšet změna. Pokud dojde ke změně zvuku, je něco špatně, nedostali jsme autentický originál, ale jeho deformovanou napodobeninu. Avšak pod nálepkou "digitally re-mastered", takže hýkáme blahem, jak je to lepší. Smutné a hloupé, jinak to ohodnotit neumím.

Současný trend opatřovat staré nahrávky dynamickou kompresí, dostávat je do limitace s ořezanými špičkami a pumpujícím zvukem, slitým spektrem a ztracenými detaily, o to víc ale přidanými basy a výškami, považuji za zločin, za naprosté zničení nahrávky. A samozřejmě tahání peněz z kapes posluchače, který si to koupit musí, protože je to přece ten ještě lepší a ultimátnější remaster, než předchozí ultimátní remaster. Jinými slovy, z DR7 se udělalo DR6, studiový cvičený šimpanz vytáhnul normalizaci o pár dB přes hodnotu 100, v tom je celé dílo. Čím víc pruhů, tím víc Adidas. Čím víc to řve, tím víc je to lepšejší. Je to úplně to samé, jako by v muzeu originály starých mistrů otagoval sprejer hodně křiklavou barvou. Je to přece cool a in. Mimochodem, ta vychvalované 40th Anniversary edition není ani tak remaster, jako hlavně remix, což je úplně jiný proces. Jinak rozložené nástroje, jiný prostor, jiné hlasitostní poměry, nástupy, atd... Hlavně to NENÍ Aqualung. Je to jen jeho současná replika.