horyna - @ 25.07.2017 | #

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

Antony @ 27.07.2017 14:08:25 | #
northman
Rozumím rozdílu mezi zvukem z CD a LP, to je stará známá věc. Je způsoben ve značné míře reprodukčním audio řetězcem, který má mnoho proměnných, pro každé médium zcela rozdílných.
Nerozumím ale tomu, co je lepšího na vzdálení se originálu, ztrátě autenticity, absenci dobové atmosféry, zpřeházenému stereo obrazu, deformovaném kmitočtovém spektru a na pozměněných hlasitostních poměrech jednotlivých stop mixu. Je to úplně jiné dílo. Pro někoho zdánlivě lepší, ale hlavně jiné. Tvrdit, že Wilsonův Aqualung je nejlepší Aqualung, je stejné, jako bych tvrdil, že nejlepší ze všech jablek jsou hrušky.