horyna - @ 25.07.2017 | #

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

Antony @ 27.07.2017 17:27:31 | #
Poprvé jsem z Aqualung slyšel pár skladeb na Větrníku (nebo to byl Rytmus?) před cca 35 léty. Nikdy nezapomenu, jak na mne zapůsobily "Cross-Eyes Mary" a "Locomotiv Breath". Na mono tranzistoráku s nic moc příjmem VKV. Nahrál jsem si to tehdy na kazetu a točil často dokola, spolu s ostatními nahrávkami jiných kapel.

Od té doby jsem nashromáždil asi 10 verzí tohoto alba, včetně vinyl ripů a HD edicí. A postupně se propracoval ke špičkové aparatuře, kde se ukazuje, jaký má Aqualung skvělý zvuk i na dnešní poměry. Vůbec JETHRO TULL mají na naprosté většině nahrávek bezchybný zvuk, snad až na A Passion Play.

Různé edice Aqualung mají vzájemně mírně odlišný zvuk zásluhou jednak nestejných exemplářů výchozího masteru, jednak zásluhou odlišných přístupů lidí, co mastering prováděli. Velmi uznávaná je evropská edice Chrysalis 610016-222, kterou roku 1986 zpracovalo japonské Sanyo, dále první japonská edice CP28-1033 z roku 1988, a zejména excelentní mastering Steve Hoffmana z roku 1997(DCC Compact Classics GZS 1105). Podle toho, co čtu na fórech, tak edice k 25 výročí se moc nepovedla kvůli příliš slyšitelné noise reduction. Zmiňovanou edici 7243 4 9 5401 2 5 jsem měl taky a pokud si dobře pamatuju, měla špatný zvuk a pitomou ochranu proti kopírování, takže to nehrálo v PC a některých CD playerech.

Každá z vydaných starších edic má svoje kouzlo, dají se tam nacházet zajímavé rozdíly a dají se poslouchat s potěšením, což je hlavní. Nicméně, čím pozdější vydání, tím víc se vzdaluje od původní atmosféry, a tu tam hledám především. Wilsonovu verzi mám také a poslouchám ji spíše pro zajímavost, jako cover verzi, či tribute od talentovaného umělce.