Antony - @ 01.04.2024 | #

Deska A Passion Play pokračuje v nasazeném stylu dlouhých kompozic, co strana LP, to jedna část díla. Zdánlivě zopakovaný model z This As A Brick je ve skutečnosti velmi odlišný v přístupu a pojetí. Hudba více slouží textu, příběhu, vývoji motivické linie. Promyšlené nástrojové linky se pohybují v uvolněnějším prostoru, mají plastičtější charakter a odlehčenější aranže. Razance některých pasáží zůstává zachována, tyto ovšem z celku více vynikají, neboť jsou obklopeny pasážemi výrazněji lyričtějšími. Místy se přidává velmi působivý klavír. Scénická až taneční stylizace se podepisuje ve všem. Zpěv má více poloh, nejenom sžíravě kousavou, ale i vážnější výpravnou, až někdy i sebeparodickou. Vůbec vyjadřovací škála ještě narostla a překypuje barevností, tisíci odstíny nálad. Zpěvák se převtěluje do různých postav a brilantně dokáže vyjádřit jejich charaktery.

Střípky motivů, zdánlivě poházené na ploše třičtvrtěhodiny vytvářejí mozaiku různých dějů, od baladicky zamyšleného, přes plesově nazdobený, až po temná podobenství. Dílo jde tak více do hloubky a pro svou jinotajnost zůstane v mnoha svých významech navždy neodhaleno. Hlavně bez znalosti jazyka na úrovni rodilého mluvčího a obeznámenosti se tehdejšími reáliemi. Tím spíše se ale dává každému možnost, jak si Passion po svém užít. Zajícovo pošahané hledání brejlí je jeden z nejulítlejších momentů britské rockové hudby, srovnatelné s FRUUPP, nebo GRYPHON, a způsob, jakým vybočuje, nelze nemilovat. Nebo lze?

Právě proto, že A Passion Play není taková nálož jako jeho předchůdce, dokáže posluchače víc obejmout. You kangaroo, you can! To je jako z Monty Pythonů. Naivní snovost, zamotanost a neuchopitelnost britského pojetí příběhů je zde chutně a vkusně podaná. Více, než kde jinde, zde platí, že každý poslech přináší nové zážitky. Užívám si, a chci ještě!

JETHRO TULL se podařilo předvést vrcholný umělecký výkon, už potřetí v řadě. Mimořádně vyspělé dílo. Je nádhera, že taková hudba existuje.

jiří schwarz @ 03.04.2024 01:30:00 | #
Já měl s tímhle albem problém od doby jeho vzniku (kdy jsem adoroval Aqualung). První důvod byl, že bylo zprvu dost obtížné vůbec vědět, kterou že to skladbu poslouchám, v té dosti zamotané struktuře těch skladeb (zlatá digitalizace pro nás nablblíky). Zvuk ok, pravda možná bohatší než dřív. Žádná na první dobrou zapamatovatelná skladba (z Aqualungu bych dal vždy zpaměti nějaký motiv). Poměrně fragmentovité, chybí nosnost nápadů (jistě, některé fragmenty se mi líbí). Příliš komplikované, trochu víc intošské (Antony popisuje obtížnou srozumitelnost obsahu pro cizince, neznalého místních reálií – tentýž problém, jako mám často se Zappou) než srdcařské. Úbytek blues, které mám hodně rád, mě od Stand Up, po odchodu Ahrahamse, nevadil, základ Andersonových JT je jinde. Ale úbytek rocku na téhle desce mi přece jen vadí (myslím, že Antony to popisuje jako „odlehčenější aranže“). Jo, mám doma CD, ale nikdy ho neposlouchám, věcí, co mám prostě radši, ať už od JT, nebo jiných, je halda. Asi jsem si nedal tu práci se s tímhle LP nějak víc / líp sžít. Mozek říká, slušná, snad zajímavá deska, ale pro mě to není.