Antony - @ 02.04.2024 | #

Jak jsem mohl obdivovat skok na absolutní vrchol u posledních tří alb, tak zde musím konstatovat prudký sešup dolů. Obávám se, že na vině není změna koncepce, dají se udělat skvělá písničková alba, ostatně JETHRO TULL to již převedli. Tady se jim dílo rozpadlo na divnou směs mnoha nástrojů, šuplíkových zbytků, pitoreskních laciných flašinetovek s kostrbatými refrény. Pouťová atrakce s názvem War Child je ušislyšně prázdá, bez nosných a silných melodií. Anderson mečí, kytara je nepříjemně syrová, ostatní nástroje působí věrohodně asi tak, jako strašáci v poli.

Zkusím to pozitivně. Dobré momenty alba:
- Titulní skladba, ta se mi docela líbí. Jak se zpěvem jedou unisono smyčce, daří se vyčarovat Tullovská atmosféra, jde o jeden z mála záblesků čirého talentu.
- Skating Away On The Thin Ice Of The New Day má také pěknou melodii a její podání dovede na pár momentů omámit. Lehký závan dobrých časů.
- Only Solitaire je snad z jiné desky, asi hned té následující. Částečně. Mohla to být krásná maličkost, kdyby zpěv nebyl na Andersonův standard tak sterilně monotónní. Pořád ale nadprůměr.

A víc nic. Všechno, co na tohle album Anderson nacpal, a že toho je, má velmi nevlídné vyznění. Toporná šaškárna vysypaná z truhly, ze které někdo vybrabčil Tullákův kostým. V uších se to šprajcuje, ta tam je splývavost výsostných harmonií. Komediantské "hoorah" pro otravné publikum v laciné hospodě, aby bylo na polívku. Dvě hvězdy, kuňky-žbluňky.

Zmíním dva orchestrální bonusy, které ve srovnání se zbytkem jsou veskrze příjemné. War Child a Quartet. Tváří se jako soundtrack, pravděpodobně jím i byly, a poskytují jemnou melodickou náplast na hrubé řezy od rašple zvané War Child.

Antony @ 03.04.2024 11:57:54 | #
jiří schwarz:
Tohle skutečně můžeme slyšet každý jinak. Nic zvláštního.

Mám-li se rozepsat podrobněji, pak:
Thick As A Brick podle mne přinesl hodně navíc proti Aqualung, a to nejenom ve věci koncepce, ale i propracovanosti, aranží, nástrojových postupů, vývoje skladby a mnoho dalšího. Byl to zásadní pokrok.
Passion Play nebylo zklamání, naopak, byla to výzva, která se za věnovaný čas a patřičnou pozornost dokázala posluchači odměnit.
War Child byl hluboký a prudký propad, vůbec nepřeháním. Jen poctivě popisuji své pocity. Šancí tato deska dostala víc než dost, znám ji velmi dobře.
Vokálně je Anderson originál a samorost. Samozřejmě nejenom vokálně, ale přinejmenším i jako hráč na flétnu, skladatel, a textař. Je to jen dobře. Mečení jsem u něj v této vyhřezlé formě dříve nezaznamenal, zde mne silně ruší.

Opakuji, umění nelze vnímat shodně, rozdílné názory jsou přirozené a žádoucí. Schopnost přijmout rozdílný názor dělá člověka dospělým.