Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 27.05.2017

Po rockově živém, syrovém a folkem samozřejmě zhusta osahaném albu Minstrel in the Gallery přišli pánové s nápadem na další příběhové album. Odklonili zvuk zajímavým orchestrálním směrem, nepochybně je ovlivnil úspěch queenovské Noci v opeře, jejíž dosah byl znát všude.

Quizz Kid přináší hlavní melodii, na kterém stojí albový příběh, pak nám ale Anderosonova parta přinese svěží rockový vichr. Je to ale technicky hodně náročná a nevyzpytatelná skladba, osciluje mezi teatrálnem a drsností. Mistrova flétna tu má trochu méně prostoru.

Dramatické tóny akustiky přivanou v ospalém tempu Crazed Institution. Hodně dlouho se mi tahle věc líbila, teď se ale možná občas přistihnu u pocitu, že by ji slušelo více energie. Refrén je ale neodbytný a srdečně teplý.

Salamander, to je klasická něžná i divoká přehlídka folkových akustických nálad, jethrovské podání v nejlepší formě. Zapadlo by na předchozí, ale hlavně následující skvělé album.

Ale už je tu syrový Barreho riff Taxi Grab, odpálený s ohnivou intenzitou a spalujícím žárem, jako by se sem snad přikradl mistr Page. Hardrocková hmotnost a Andersonovo skvělé představení nejen v hrdle, ale i s rozfajrovanou harmonikou a flétnou...

From a Dead Beat To an Old Greaser už také lehce předstihuje další desku - komorní, posmutnělá nálada, folkový, skoro až tradicionálový otisk. Mnoho mají na svědomí orchestrální aranže a Evansovy klavírní dotyky. Na konci parádní práce s flétnou a těžké Barlowovy údery.

Bad-Eyed and Loveless vychází ze syrového, černého bluesového prazákladu. Jako kdyby sem zavítal na prvotině Mick Abrahams a vložil sem svůj bluesový odzemek. Krásně procítěné akustiky a stejně žhavě spalující stylový Anderson.

Přichází ostré riffové přejezdy, Andersonův intenzívní, vše vyplňující hlas a skutečně odvázaná Barlowova dělostřelba. Big Dipper dupe po okolí jako stádo slonů, buď uskočíte, nebo si někde vyrazíte zuby. Všechny hudební složky JT tu jedou na maximum...

Titulní skladba je svým motivem a vyzněním natolik profláklá, že ji asi netřeba nějak představovat. Jasný a trefný pokus o hit, Evans se tu neomylně podepsal klavírem, orchestralita to posunula ke queenovské teatralitě, což se mi zrovna nezamlouvá. Problém je, že už na ni po tom milionu poslechu musím mít nějak náladu. Základní motivy jsou ale kanonicky známé.

Pied Piper je akustickou procházkou na pozadí rytmické přehlídky. Už by mě to skoro nudilo, ale Anderson sem vtipně vstoupí s výbornou flétnou a hravým zpěvem... folkový, snad až pradávný hospodský duch...

Studený Evansův klavír začíná The Chequered Flag (Dead or Alive) - závěr je v orchestrálně-teatrálním stylu titulní skladby. Rytmika je ale přece jen výrazně střídmější, takže vyniká posmutnělá, baladická nálada. Tady jsem schizofrenní - někdy mi ty aranže vadí, jindy mi sednou bez obtíží. JT tu směřují někam mezi Queen a Blue Öyster Cult v závěru sedmdesátek.

Na bonusovce je dále teatrální, klavírní A Small Cigar, jak z dílny Davida Bowieho, a uvolněný poloakustický závěr Strip Cartoon s pomlaskávající basou Johna Glascocka.

Dal-li jsem Aqualungu 5, následujícímu albu, jednomu z mých nejzásadnějších, mezi 4 a 5, a Minstrelu 4, musím tady v rámci objektivity střihnout trojku. Snad mi nevadí ani tak příklon k orchestraci, ale mám pocit, že skladby trochu postrádají silnější nosné motivy, snad mám trochu pocit překombinovanosti a těžkosti. Doufám, že jde jen o můj pocit.