Reakce na recenzi:

luk63 - @ 22.06.2011

Ještě v témže roce jako svou první regulérní velkou desku, vydali britští Sweet i toto album (1974). A opět plné výborného hardrocku s typickými vokály, který dával zapomenout na nedávné bublegumové začátky či blyštivý glamrockový přechod do této úrovně.

The Six Teens je svižná balada na úvod - velký hit (nejen své doby) od dvojice na velkovýrobu hitů Nicky Chinna & Mika Chapmana (psali písničky i pro Suzi Quatro, Mud, Smokie a další), který se po pravdě opravdu povedl.

Solid Gold Brass už navazuje na to lepší z předchozí LP Sweet Fanny Adams. Jde o výbornou šlapající hardrockovku, za kterou by se nemusela stydět řada tehdy již renomovaných tvrdě rockových kapel.

Druhou a poslední věcí z dílny Chinn-Chapman je Turn It Down. Opět řinčivá kytara, skotačící basa a důrazné bicí - ani se nechce věřit, že by sladkobolní hitmakeři tohle dokázali napsat. Konečná verze je asi víc dílem aranží kapely, která si do toho v té době už nenechala mluvit a proto tato věc dobře zapadá do hardrockové koncepce alba.

Ještě dále jde nejlepší věc na Boulevardu - Medussa. Jde o progresívní skladbu s řadou nápaditých pasáží a změn. Pro mě zde má stejné postavení, jako na předchozí desce skladba Sweet FA.

První stranu LP uzavírá pomalá Lady Starlight zpívaná kytaristou Andy Scottem - příjemná záležitost.

Na úvod druhé strany "Svíti" připravili překvapení v podobě známé filmové melodie The Man With The Horn. Řízné dechové riffující části lemující skladbu okořenili tvrdou střední pasáží, která se pyšní pětiminutovým sólem na bicí - musím přiznat, že poslouchateným.

S albovou verzí Fox On The Run přichází mírný pokles kvality, i když i tentokrát se kapela snaží o nefalšovaný hard rock a šlape náramně.

Další sešup přichází s Breakdown, která mi připadá bez nápadu a křečovitá.

Who jednou prý Sweet někde pochválili a ti na to zareagovali natočením jejich velkého hitu My Generation. V jejich podání však ve mě budí trochu rozpaky a nemůžu mu celoživotně přijít na chuť.

CD bonusy do hodnocení LP započítávat nebudu, jenom napíšu, že do koncepce tohoto alba se hodí Burn On The Flame, Someone Else Will a Miss Demeanor - všechno výborné B strany tehdejších siglů. A také I Wanna Be Committed (i když zde v nesmyslně zkrácené verzi - předčasný fade out), která ve stejné zkrácené verzi vyšla na americkém Desolation Boulevard a jedinkrát nezkrácená (pokud já vím) na kompilaci Strung Up! - dosud pouze LP.

I když na Sweet Fanny Adams tato deska opravdu důstojně navazuje, jeho kvalit tak zcela nedosahuje. I tak jde o výborný počin a čtyři * si zaslouží.