Reakce na recenzi:

tykeww - @ 06.07.2013

„Skromná popová skupina, která se v letech 1973-1978 pravidelně objevovala v hitparádách, zejména písněmi autorské dvojice Chinn-Chapman, viz hit Blockbuster (1973)“

Toť vše, co o kapele Sweet napsali v encyklopedii rocku z roku 1998 vydané v nakladatelství Albatros. Bez toho, abych předstíral, že jsou Sweet stejně důležití jako Led Zeppelin nebo Deep Purple (jako že nejsou), se mi zdá, že mohli napsat víc. Sweet byla kapela reprezentující „rockový střední proud“ a svezla se na vlně glam-rocku, což se projevilo zejména na vizuální stránce. Přiznám se, že právě kvůli jejich oblékání a líčení se jsem měl dřív na celý glam alergii (snad kromě Marka Bolana, toho jsem měl rád vždy). Nicméně - Sweet krom singlových hitovek a zářezů do hitparád jako byly Blockbuster, The Ballroom Blitz, Action… vydaly i pár schopných alb, mezi nimi Desolation Boulevard.

Brian Connolly byl sympatický frontman, který byl než úžasným zpěvákem spíš miláčkem dívek, avšak byl to právě on, kdo dělal Sweet Sweetama.
Andy Scott byl schopný kytarista. Sice žádný Blackmore nebo Page, ale držel se rockových základů a pustil-li se někdy do nějakého sóla, rozhodně se neztrapnil.
Steve Priest a Mick Tucker byla solidní rocková rytmika, zejména pak Tucker byl dost dobrý bubeník.

Desolation Boulevard obsahuje devět poslouchatelných skladeb. Chapman s Chinnem jsou podepsáni jen pod dvěma písněmi, což kvituji, neboť si myslím, že kapela by si měla zasloužit vlastní autorské vyjádření. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou skladbu, tak by to byla Medussa nebo Lady Starlight, obě Scottovy, ve kterých se dostávají ke slovu i akustické kytary.

Ovšem ještě nad nimi vidím Man With Golden Arms - takovou skladbu jsem věru nečekal. To je místy skoro až jazz, u kapely jako Sweet opravdu progresivní skladba. Je pod ní podepsán americký skladatel Leonard Bernstain. Tuckerovo bubenické sólo, hutná baskytara, osmi a půl minutová stopáž, objevivší se gong... Masterpiece!

Nechybí ani hitovka Fox on the Run, kterou mám raději právě zde než v singlové verzi.

Třešničkou na dortu je dnes již klasická píseň od The Who - My Generation. Předělávka to není špatná, ale ne každému může sedět Connollyho hlas.

Album není zlé, dobře se poslouchá, má hezký obal. Já mu dám čtyři hvězdičky.