Reakce na recenzi:

luk63 - @ 29.09.2010

Skupina Sweet prošla do roku 1978 několika proměnami. Nejdříve se z bublegumových odrhovaček ordinovaných dvojkou Nicky Chinn a Mick Chapman dala pod vedením těchže hitmakerů na drsné glamrockery až s vydáním první regulérní LP Sweet Fanny Adams zjevila světu svou vlastní hardrockovou tvář. No a po čtyřech fajn deskách najednou tohle - řekl bych na jejich poměry experimentální album, které kromě dobré muziky zdobí tradičně skvělé vokály. Že je s čerstvou novinkou Sweet něco jaksi jinak jsme poznali v onom roce 1978 hned podle obalu. Černobílý, s klukama v obyč bílých trikách, byl tak fádní, že v USA vyšlo Level Headed radši na obalu s obrázkem, který je v britském a kontinentálním vydání uvnitř.

A pak Dream On jako otvírák? V době, kdy se většinou největší pecka dávala jako No. 1 i v pořadí skladeb? Ale je to miloučká pomalá písnička přednesená kytaristou Andy Scottem za doprovodu akustického klavíru a oslazená smyčci.

To Love Is Like Oxygen je už je kompozičně propracovanější rocková skladba a její zkrácenou singlovou verzi můžete dodnes občas zaslechnout v rádiu. Je to asi nejlepší kus této desky. Následující další radio hit California Nights zpívaná basákem Stevem Priestem je naopak podle mě nejslabší.

Na funky s dechama Strong Love jsem si ve své době nemohl dlouho zvyknout. Dneska ji vnímám jako příjemné zpestření a stylové vybočení v rámci tohoto alba. Totéž platí o svižné až vzletné Fountain s čembalem, ve střední pasáži tak dlouho vršenou jednoduchou kytarovou figurou, až z ní vzejde skutečně parádní sólo. Jistou vznešenost písně umocňuje krásný čembalový závěr. Zpívá ji opět Andy Scott. Barokní dechy na úvod poznamenají náladu celé Anthem #1 (Lady Of The Lake), ve druhé půli se přidají lehce honosné smyčce.

Silverbird je svižný popový kousek; sice s ničím neexperimentuje, ale k dřívějšímu hard rocku svých tvůrců má hodně daleko. Stejné je to i s pomalejší Lettres D'Amour, kterou zdobí syntezátor.

LP uzavírají dvě instrumentálky. Barokní smyčcová vložka Anthem #2 a po ní asi nejodvážnější a stylově opět vybočující, poněkud sférická Air On 'A' Tape Loop, která jako by byla míšencem Sweet, Pink Floyd a Tangerine Dream.

Deska je svědectvím o touze členů skupiny po dalším hudebním vývoji a dodávám, že tento pokus se i přes určitou stylovou roztříštěnost zdařil. Také je poslední se zpěvákem Brianem Connollym. Vidím to na takové trochu slabší čtyři hvězdičky.

Bonusy na neremasterovaném CD REP 4234-WP z roku 1991 tvoří singlové zkrácené verze již zmíněných hitů a jejich B sides ´Cover Girl´ a ´Show Me The Way´, které stylově patří ještě do minulé éry kapely a víc by se hodily jako přídavek na CD předchozího alba Off The Record.