Reakce na recenzi:

kamila - @ 01.08.2016

Tak jsem se konečně odhodlala na tyto stránky přispět menší recenzí, jelikož jako matka na mateřské dovolené jsem neměla zatím moc času tu něco víc i psát, občas jsem pouze reagovala, čtu si tady už dlouho (chyběla asi odvaha) a jelikož mrňous teď spí, řekla jsem si že to zkusím.
Nečekejte ode mě sáhodlouhé elaboráty na každou vteřinou písně, takový dar nemám (spisovatelkou jsem se nikdy stát nechtěla:) a nemám ani tolik času, spíš se bude jednat o subjektivní názor a vyjádření emocí z určité desky.

Nejraději mám 70 léta a tak bych ráda psala hlavně o nich. Nedávno se tu někdo vyslovil, že je zbytečné o staré hudbě psát pořád dokola, jiný říká opak, osobně si ráda přečtu jak o novinkách které neznám, tak o věcech mě blízkých, co poslouchám léta a znám je dobře. Třeba bude někoho zajímat i názor druhého pohlaví, tak málo v umělecky rockové hudbě zastoupený.

Song From the Wood je momentálně moje nejoblíbenější deska Jethro Tull. Dokonalejší atmosféry se jim na žádném jiném albu v tak velkém měřítku dosáhnout snad nepodařilo. Keltské mýty, středověké anglické vesnice, okolí Nottinghamu, lesy a louky Sherwoodu, průzračné bystřiny tu protékající a chudí potulní mířící každé ráno za svou obživou. Přesně takové pocity mě oblažují při poslechu tohoto skvostu. J. T. miluji dlouhá léta, tuto nahrávku znám teprve chvíli, o to intenzivnější dojem na mě stále dělá. Písně mám ráda všechny, ale ty sudé ještě nějak víc: Jack-In-The-Green, Hunting Girl, Velvet Green plus The Whistler to jsou hotové balzámy pro moje uši. Ian Anderson se svými kolegy tenkrát tvořili mě velmi blízkou muziku (a dokázali oslovit každým albem, pořád si říkám, jednou musím zkusit i něco jiného než desky ze 70 let, teda krom posledních dvou co vydali a líbí se mi), kterou hodnotit míň jak za 5 bych si teda neodpustila.