Martin H - @ 02.09.2016 | #

Album Písně z lesa konečně ukazuje Jethro Tull v té jejich nejpřirozenější poloze. Zapomeňme na blues rock, na přílišnou artrockovou komplikovanost a vyrazme do přírody, na místa, kde se to hemží elfy, skřítky a kouzly všeho druhu. Občas kolem proběhne veselá zbojnická cháska ze Sherwoodu, což není na škodu, neboť středověké inspirace patří k Ianu Andersonovi stejně neodmyslitelně jako toulec plný šípů a dlouhý luk k Robinu Hoodovi.

Od úvodního skvostu Songs From The Wood až po závěrečnou píseň Fire At Midnight se jedná o album plné silných a neotřelých melodií vycházející tu více, tu méně z keltských motivů. Jenomže to by nesměli být Jethro Tull, aby výsledný tvar místy neobalili i varhanním kabátem a nedodali tomu všemu mírně pompézní barokní atmosféru, což je patrné především v písni Hunting Girl a předposlední rozsáhlé kompozici Pibroch (Cap In Hand). Ale nelekej se, milý posluchači, pořád jsou to ti Andersonovi Jethro Tull, jak je známe. Atributy známé z dřívější tvorby zůstaly, a kdyby se opomnělo na příčnou flétnu, byla by to snad svatokrádež. K tomu však se připojují zvuky různých zvonců, kteréžto jenom zdůrazňují pohodovost celé nahrávky. V mé oblíbené skladbě Velvet Green na začátku zazní zvuky cembala, což jen podtrhuje hravost celé písně. Samozřejmě nemůžu zapomenout na milovanou skladbu The Whistler, již jsem slyšel v dobách gymnaziálních studií v rámci soutěže Anglická píseň v podání starších studentů. Tenkrát jsem o Jethro Tull neměl ponětí, ale už tenkrát mě velice zaujala její „irská“ skočnost a rozvernost.

Album Songs From The Wood je pro mě vskutku posledním vynikajícím albem, které vytvořila parta kolem Iana Andersona. Počínaje následujícím Heavy Horses mi na ostatních nahrávkách vždy něco chybí, nebo přebývá, což je vždy na škodu věci.

Balů @ 02.09.2016 17:16:50 | #
Tato deska mne dostala svým obalem-pařezový gramofon
to je úžasný nápad ( kromě hudby samozřejmě).

Jinak folkové prvky jsou téměř na všech počátečních albech z 60/70 let. Ano v různé míře.
Ian Anderson v tomto období neměl nikdy nouzi o nová hudební témata.
Slabší chvilku si vybral na Passion play, po které přišlo přerušení činnosti a pak na následné War child.
Obdivoval jsem na nich, jak mají každou desku jinou
a přitom výsostně tullovskou.
A pro mne je nejdůležitější, že mne přivedli k artrocku. Na Aqualungu jsem obdivoval hardrockovou polohu a když jsem později slyšel Stand Up, tak to byla přímo rána mezi oči-mix folku, blues a rocku.
Hard rock se solovou flétnou to bylo něco.
Stal se ze mne tullovský fanatik a prosazoval své nadšení ve svém okolí.
Však také bývalý spolužák zakládal později oficiální fanklub J.Tull pro ČR.