Martin H - @ 02.09.2016 | #

Album Písně z lesa konečně ukazuje Jethro Tull v té jejich nejpřirozenější poloze. Zapomeňme na blues rock, na přílišnou artrockovou komplikovanost a vyrazme do přírody, na místa, kde se to hemží elfy, skřítky a kouzly všeho druhu. Občas kolem proběhne veselá zbojnická cháska ze Sherwoodu, což není na škodu, neboť středověké inspirace patří k Ianu Andersonovi stejně neodmyslitelně jako toulec plný šípů a dlouhý luk k Robinu Hoodovi.

Od úvodního skvostu Songs From The Wood až po závěrečnou píseň Fire At Midnight se jedná o album plné silných a neotřelých melodií vycházející tu více, tu méně z keltských motivů. Jenomže to by nesměli být Jethro Tull, aby výsledný tvar místy neobalili i varhanním kabátem a nedodali tomu všemu mírně pompézní barokní atmosféru, což je patrné především v písni Hunting Girl a předposlední rozsáhlé kompozici Pibroch (Cap In Hand). Ale nelekej se, milý posluchači, pořád jsou to ti Andersonovi Jethro Tull, jak je známe. Atributy známé z dřívější tvorby zůstaly, a kdyby se opomnělo na příčnou flétnu, byla by to snad svatokrádež. K tomu však se připojují zvuky různých zvonců, kteréžto jenom zdůrazňují pohodovost celé nahrávky. V mé oblíbené skladbě Velvet Green na začátku zazní zvuky cembala, což jen podtrhuje hravost celé písně. Samozřejmě nemůžu zapomenout na milovanou skladbu The Whistler, již jsem slyšel v dobách gymnaziálních studií v rámci soutěže Anglická píseň v podání starších studentů. Tenkrát jsem o Jethro Tull neměl ponětí, ale už tenkrát mě velice zaujala její „irská“ skočnost a rozvernost.

Album Songs From The Wood je pro mě vskutku posledním vynikajícím albem, které vytvořila parta kolem Iana Andersona. Počínaje následujícím Heavy Horses mi na ostatních nahrávkách vždy něco chybí, nebo přebývá, což je vždy na škodu věci.

catcher @ 05.09.2016 18:42:09 | #
Balů : vystihls to přesně, Benefit je na pů cesty mezi Stand Up a Aqualungem, a je to v kompozici skladeb slyšet. Je tam víc elektrické kytary a sevřenější, rockovější aranže a přitom to kouzlo folkrockových JT z konce 60's tam je ještě patrné (třeba v nádherné Inside).
Ale hodnotit které album JT z jejich počátků je "lepší", tomu se vyhýbám. Mám pro ně slabost, prostě po Stormwatch je beru bezvýhradně.
Někdy se připojím, až se rozvíří diskuze k Passion Play (třeba příští velikonoce), protože tohle album se mi navzdory kritikám líbí taky dost a to tak že hodně, včetně Králíka, co ztratil brýle.
Pokud jsme ve vlákně SFTW, tady bych superlativy rovněž nešetřil, myslím že je skvělé i když jinak než Benefit. Mám v oblibě i Čůrací pauzu, která je na albu trochu stylovým vybočením (Pibroch = Pee Break). Tohle album, i s tím pařezem, prostě nemá chybu !