Reakce na recenzi:

steve - @ 11.01.2017

Jsem velkým fandou sedmdesátých let, ale cesta k folkové a originální partě kolem excentrického lídra Iana Andersona byla během na dlouhou trať s řadou oklik, plnou vynucených předsudků a stylových mantinelů. Několik let jsem se sice pohyboval v užším sepětí s kapelou, ale do její blízkosti jsem se zdráhal proniknout a spíš z povzdálí sledoval činnost kolem a připomínal si pouze ty "nejklasičtější" alba skupiny.
Ono těžko říct nejklasičtější, spíš nejznámější, nejdoporučovanější, do dalších jsem neměl chuť ani odvahu proniknout a proposlouchávat se. Tu mi dodala až nová přítelkyně, která kapelu vzývala a pánové pro ni byli modlou, sama jakožto vášnivá hráčka na příčnou flénu měla a má k Andersonovcům velice blízký vztah. Díky jejímu přispění jsem je začal víc objevovat. Musím říci, že zmíněný projekt (stejně jako mnohé další) mi skutečně vyrazil dech.

Tahle deska se liší od ostatních daleko větším příklonem k folku, melodie jsou vkusně originální a čistě krystalický zvuk všech těch španělek, mandolín a ostatních strunných nástrojů je úchvatný, dodává celku na obrovské škále barev. Další zvláštností alba je použitý specifický zvuk kláves evokující kostelní varhany. Snad s každou skladbou si člověk připadá jako součást Robinovi družiny, účastní se kdejakých slavností potulných kejklířů, hradních turnajů, divokých pitek a prodejních trhů na nádvořích chrámů.
A zdejší písně? Prostě paráda. Zpěvná, nástrojově barevná titulní věc, srdci blízká Jack-In-The-Green ve které Anderson krásně trhá hlasivky, varhaní Hunting Girl s cválající rytmikou a mistrným rockovo klasickým riffem, z lůna přírody vylouplá Velvet Green v níž Barre i Anderson notují jako nerozluční bratři. Dramatický začíná The Whistler a vyznívá pro mě jako vrchol desky, pochody bicích v doprovodu flétny, Glascockova basová figura a velice zpěvný tón, zkrátka blaženost. A po muzíkálně a pateticky teatrální Pibroch (Cap In Hand), přichází na řadu pohlazení v podobě Fire At Midnight s níž tahle pohádka o Robinovi a jeho družině končí.

Dost možná se jedná o nejlepší nahrávku kapely, ale ono jich bylo v tom plodném desetiletí nespočet.