Reakce na recenzi:

kamila - @ 19.10.2016

Dlouho jsem přemýšlela a naposlouchávala, kteroužto desku od J.T. co nepatřící do jejich nejkreativnějšího období sedmdesátých let (vyjma dvou posledních Andersonových výtvorů) si pořídit jako první. Jak říká František Filipovský, alias Luis de Funes ve své postavě komisaře Javeho (Živa) v druhém díle skvostného Fantomase, "doufám, že teď je to jasné i zabedněncům", jasně, vyhrála to tahle destička. Zvukově mi jdou tři, čtyři alba z kraje osmdesátek hodně proti srsti a z těch následujících (můžu se zatím mýlit) mě nejdůrazněj zaujala právě Roots To Branches.

Má svou náladu, není to jen nějaké plitké pidlikování, tady se skutečně intenzivně muzicíruje, navíc na hodně vysoké profesionální úrovni. Pravdou je, že Ian zpívá klidněj a umírněněj, s tím ale nemám žádnej problém, jeho hlas je tak jedinečný a dominantní že mě pořád přitahuje. Pravdou zůstává že na svých posledních výtvorech Thick 2 i Homo... je hlas víc říznější a razantnější, nejspíš ale bude za tím (klamem) stát produkční technika, to jen tak mimoděk. O Barrem snad netřeba mluvit, září všude kde se objeví, tady je dokonalej, s rytmikou jsem spokojena, hodně mě oslovila klávesová a klavírní hra Andy Giddingse (i moderní ruchy), kterou zmíněný dodává desce punc jedinečnosti.

Tohle si ráda projdu track za trackem:
Roots To Branches na mě vlítla zostra, vzápětí zpomalí a Anderson naléhá a prosí, slušná dynamika řeknu si ze začátku, tempa se perou, zvláštní zvuk kláves, kraťučká jazzovka, ok, paráda.
Rare And Precious Chain obsahuje výborné arabské rytmy, další z flétnových povedených melodií i rozumné množství samplovaných zvuků.
Všechno, jen né průměr se děje v hravé fusion Out Of The Noise a podobně jako dvojka zní i čtvrtá This Free Will, kterou se proplítá technická kytara M. Barreho, dunivé bicí přechody a velké množství smyčcových linek.
Valley mě s pomocí Martinové španělky zve na návštěvu sedmé dekády, její atmosféra ale už dýchá novotou a patří jistě k nejzajímavějším.
Dangerous Veils a je tu opět Ian se svojí výbornou létnou a rozložitými rytmy, píseň má podporu skvělé jazzové pasáže. Bez chybičky.
Beside Myself zdobí krásná Barreho melodie.
Wounded, Old And Treacherous je povážována za nejdokonalejší věc (aspoň podle vyjádření zdejších prastarých recenzentů) já v ní slyším zajímavé progresivní tvary a postupy.
Zatím mám nejradši poslední tři skladby na albu, jsou baladičtějších rozměrů, jemné, citlivé, prostoupené duševním klidem.
Dojemná klavírní melodie, smyčcové linky i jakási dramatičnost At Last, Forever. Oproti ní je výborně intonovaná Stuck In The August Rain pohádkově hravá, dojemně výpravná a Another Harry's Bar mě symbolizuje léta dětské bezstarostnosti.

Z desky mám velkou radost, hlavně z toho, že jsem si našla další vynikající album mé oblíbené kapely, které si vždycky ráda pustím, stejně jako o dvacet let mladší kolegáčky.