Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 01.12.2016

Tohle album mám velmi rád a pracuje u mě při každém jeho poslechu i nostalgie, bylo totiž mezi prvním od JT v mé sbírce. Spolu s předchozím skvostem Songs from the Wood je to přesně ta kouzelná poloha JT, kterou jsem si zamiloval.

Už úvodní ...And the Mouse Police Never Sleeps je svižný, podivuhodný nástup z klidu a bezčasí - klidné a velebné akustiky a flétnové "úhozy" hlavního principála, na konci pak ovládne pole rytmika je relativně v pozadí, občas se tahle věc rozburácí, ale spíše jde o v podstatě unikátní, neslyšený model folkrocku s psycho koncem. Acres Wild je krásnou keltsky oděnou prostopášnicí, kterou miluju už léta letoucí. Žádná velká agrese, divý a emocionálně rozpoutaný hlas, do puntíku ta poloha, kterou u JT miluju. No Lullaby je pořádně drsný úvod, kde mr. Barre žhaví své struny, jako kdyby byl u Hendrixe nebo LedZep, přichází sólové palby Barlowa za baterií a velebný, až teatrální folkrockový model a krásně jemně malující, procítěnou flétnou. Zase ohromné překvapení nad tím množstvím poloh a forem, jakou je tahle jednotka schopna zpracovat. Také Glascock s basou nezůstává vůbec pozadu a žehlí a žehlí... Zajímavý, na osm minut natažený model... Moths je další krásnou, jemnou srážkou keltského folku s jen lehkým rockovým oparem, Anderson tu zůstal věrný tradicím písní z lesa, a opět mu to nesmírně sluší. Krásná omalovánka s lehkým varhanním pozadím Johna Evanse a orchestrem (David Palmer). Journeyman je založena na bytelným rockovém rytmu, spíše tu vystupuje Martin Barre s krátkými tříštivými sóly, flétna tu je, ale nedostává tak rozsáhlý prostor. Rytmicky rozhýbaná velmi propracovaná a opět trochu jinak zabarvená věc z rockovějšího těsta JT. Rychlopalné Andersonovy flétnové údery a přejezdy a krásný hladivý nástup akustických kytar a nakonec i plnohodnotné rockové jednotky, to je krásná, až komorně oděná Rover. Potvrzuje, že tohle album není primárně založeno na rockové agresi, ale na vynikající atmosféře, náladě a prokomponování jednotlivých nástrojů a motivů. Pak ovšem přichází jedna z mých nejoblíbenějších jethrovek, další keltsky skočná One Brown Mouse, ty melodie a harmonie, kytary a mandolíny, jsou prostě kouzelné a nadzemské a velmi jemně orchestrálně dobarvené. Jinak není co dodat a do juchání při Samhainu nebo Beltainu se vždy pouštím po hlavě... Devítiminutová nosná titulní věc - pohádkově kouzelný motiv propojených akustik, Barreho elektriky a i zde cítíme, že David Palmer se svým orchestrem otiskl citelně, ale krásně. Jemně, ale noblesně vedené vokální linky vytvářejí s dalšími nástroji čarovnou hudební řeku, pomalu jako bych se ocitl na albech svých milovaných hrdinů Anthonyho Phillipse či Stevea Hacketta. Jsou tu nejen orchestrální, ale i klavírní podkresy a jak Anderson hudebně vybudoval nezničitelný refrén, je hodno obdivu. Tady dostali prostor úplně všichni, jako stroje se rozpoutají i Barlow a Glascock... dovětkem je Weathercock, vyvedená v celé kráse této jedinečné desky. Akustický podkres a nostalgický vypravěčský projev starého barda, pak se vkládají Barlowovy údery, ale jen velmi jemně, opět sem nevstupuje žádná výrazná rocková tíže. Slovo mají tříštivé akustiky, báječná flétna, Glascockovy lehké přejezdy a opět jemný orchestrální podkres. Barre vystupuje až po půli. Čistokrevný šamanský rituál na závěr...


Krásná lehká, subtilní, folkrocková paráda s keltskými doteky. Vlastně nemám té křehké krása co vytknout, vzhledem k trojici mých monolitů Aqualung+Minstrel... a Songs... dám krásně vyvedenou čtyřku. Původní verze by zasluhovala remaster.