kamila - @ 05.02.2017 | #

I když se nahrávka Rock Island váže k letopočtu 1989, automaticky ji nejspíš kvůli zvuku z přelomu 80/90 let zařazuju k dvoum následujícím deskám. Ale z té trojice mě přijde nejslabší. Není tam nic co by mě nějak chytlo za srdce a pořádně mě osloví až třetí Ears Of Tin s výborným Barrem. Pak deska nabere kreaci a hned další píseň Undressed To Kill pěkně šlape. Flétničky je na nahrávce víc než před deseti léty, Ianovy výboje v jednotlivých skladbách jsou technicky výborný, ale necítím z nich žádnou přidanou hodnotu. Velice pěkná melodie se přelévá sedmou Another Christmas Song a Ianův zpěv je víc než v pořádku. A dál? Patetická Strange Avenues... Je to nějak málo, na Andersonovce je to málo. V osmdesátých letech to žádná sláva nebyla, chybí tu atmosféra koní, galerie, nebo vznešenost lesních písní. Za tři.

Tak přesně takto by recenze zněla a skončila kdybych ji tu připíchla před dvěma týdny.

Jenže já si to album ještě dvakrát pořádně poslechla a najednou světe div se, stal se zázrak. Když to člověk vůbec nečeká, ta stejná muzika k vám najednou promluví odlišným jazykem a co ještě nedávno působilo fádně je rázem mnohem živelnější a líbivější. Jsem mile překvapená, skalnatý ostrov se mě začíná víc a víc zamlouvat. Dnes rozhodně za čtyři a možná je to ještě málo.

Petr_70 @ 06.02.2017 11:28:54 | #
Je moc dobře, když recenzent(ka) nepodlehne prvním dojmům a své pocity napíše až poté, co má album naposlouchané.
Mne nezbývá, než s hodnocením zcela souhlasit. Album má opravdu "studený start", ale od třetí skladby až do poslední bych žádnou slabší nenašel.

Za vůbec nejzdařilejší považuji "The Whaler's Dues". Hlavně ten grandiózní závěr, kdy do souboje flétna-kytara Iana s Martinem vstoupí kopák Doana Perryho...