Balů - @ 01.10.2016 | #

´ A ´ ano i toto album má můj respekt.
Přesto jsem se k němu musel doslova proposlouchat.

Alba Tullů jsem vnímal v reálném čase jejich vydání, a to počínaje Aqualungem.
Áčku předcházela informace, že Anderson vyměnil obsazení kapely kromě kytaristy.
Dále ještě se uvažovalo vydat desku jako Ianův sólo projekt.

Nakonec vyšla pod zavedeným názvem, a to jí možná u fanoušků přece jen uškodilo.

Z mého hlediska je deska svým obsahem mixem nových a starých postupů.
Kupodivu se mi líbí většinou ty nové. Nejvíc mi vadí pojetí bicích nástrojů, které jdou jakýmsi jazz rockovým směrem.
U kláves mi vadí pouze, že někde nahrazují basovou linku.
Elektrifikované housle jsou pro mne asi nejzajímavější složkou nového pojetí.

Co se týče jednotlivych písní, oželel bych klidně Working John..., Black Sunday a 4 W.D.
Ostatní se mi poslouchají dobře a vlastně jsou předznamenánim následující
... The Beast... která je pro mne etalonem nové kvality J. Tull.

Mé hodnocení vychází z faktu, že tři z devíti písní nemusím.
Proto 3 *

Petr_70 @ 01.10.2016 19:59:06 | #
Mám tohle album rád. V bohaté diskografii kapely se najdou jistě zářivější drahokamy, na druhou stranu rozhodně po něm sáhnu raději než třeba po Stand Up nebo Benefit.
Čeho si na albu cením? Předně nový, neotřelý zvuk především díky houslím a klávesám Eddieho Jobsona, který prošel tvrdou školou Franka Zappy, Roxy Music či UK. Hlavně však Anderson napsal silné skladby: Crossfire, Black Sunday, Protect and Survive a moje vůbec nejoblíbenější ostrovní skočná The Pine Marten's Jig.