Reakce na recenzi:

terka - @ 20.08.2018

Od Jethro Tull si pro své recenze zatím vybírám méně tradiční a spořeji oblíbené desky. Po Crest of a Knave to bude deska A. Právě u ní je nejmarkantněji poznat změna, kterou Ian Anderson na přelomu 70. a 80. let vytvořil. Původně bylo album zamýšleno jako sólová práce Iana Andersona, než jej společnost Chrysalis požádala, aby album uvedl pod znakem skupiny, což mělo pomoci navýšit klesající prodeje předchozích desek. To je také příčinou názvu alba, protože pásky byly označeny písmenem "A" jako "Anderson".

Pro používání syntetizérů a omezení folkových vlivů bylo album mnohými fanoušky skupiny přijato rozporuplně a podobně jako mnoho jiných kapel vkročili i JT do okolního prostředí bez bázně a hany. Kritika jim v posledních letech vyčítala přešlapování na místě, a tak Ian udělal všechno proto, aby se z Jethro Tull nestala novodobá karikatura. Když budeme jednotlivé desky pozorně poslouchat, tak ani v případě kritizované Stormwatch, která místy přehrává, nenajdeme stopy strnulosti a vyhasnutí. Deska A přijímá nové směry v oblasti objevování jiných zvuků a jiné koncepce, jenže není dotažená tak, jak by měla. Co se podařilo s Broadsword, tadyzatím zůstalo na půli cesty. A to už nemluvím o atmosféře - v tomto směru dopadlo "Áčko" jako otloukánek a jedna z mála desek JT, která žádnou atmosféru nemá. Nahrávku si nepouštím tak často, jak by si asi zasloužila, a jako ostatní alba JT. Podle mě jí schází soudržnost. Vnitřní žár tolik typický pro starší, ale také některé novější produkty této kapely. Je tady málo okamžiků, co mě dokáží vybičovat k soustředěnosti a udržet pozornost.

Pro někoho je to velký přehmat, pro mě jenom slepenec nálad a nových směrů proudící do osmé dekády. Většina skladeb má pěkné melodie a nevtíravé klávesové efekty, vyloženě nudnou skladbu tady neslyším. Za prvotřídní vybírám třeba melodickou Crossfire, Fylingdale Flyer, Working John, Working Joe a hlavně Black Sunday, houslemi podbarvenou Uniform a melancholickou tečku And Further On.