Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.11.2016

Dosud se skláním před tvorbou tohoto ryzího UMĚLCE, u kterého byla vždy, ať šlo o cokoli, na prvním místě kytara a hudba. Jsem velmi rád, že jsem si zakoupil jeho životopis, který osvětluje mnoho stránek jeho povahy a vysvětluje celou řadu jeho postupů a technik, které předběhly dobu o desítky let (experimenty se zesilovači, echy aj.). Stal se legendou po právu už za svého života.

Kytarový efekt a vazbený riff, jeden z těch, které už pomalu před půlstoletím psaly rockovou historii. Mistrovy propletence proplouvají kupředu jako parní válec a jsou drceny bakerovským rachotem pana Mitchella. To byla prostě vražedná, revoluční kombinace, která ve spojení s odvázaným Hendrixovým projevem probíjela pancíř. A ta sóla... Dusající bicí a napjaté riffy podporované živou basou Noela Reddinga - Manic Depression je svým pojetím geniální, nepamatuju si zkrátka do té doby na podobný typ skladby. Hendrixovy kytarové plochy, živelně propojené s jeho sóly vzbuzují už památný dojem, že hrálo kytaristů několik, různé melodie a vyhrávky hrál na různých částech kytary. Uff...

Bluesová formule se zakouřenou atmosférou a drtícími basovými údery. Hendrixův projev je tu stylový, přináší ale i vlastní prvky. Jeho kytarové běsnění, kdy se jeho nástroj sice jakž takž drží rytmické struktury, aby vybuchovala do nekonečných ničivých sólových přívalů, mě zbavuje slov. Jen částečné a nesmělé přiblížení k tehdejšímu blues-rocku Anglie. Rychlé riffové přívaly, práskající bicí a vybuchující a jiné hlukové efekty, to vše je stručná a drtivá Can You See Me, přesto si tu Jimi našel sólový prostor. Krásná kytarová melodie, přinášející jako na přilivové vlně už kalifornský otisk, a Jimiho mírný, až něžný zpěv - moje milovaná Love or Confusion. Tady cítíte naplno srážku jedinečných kytarových technik s psychedelickým odkazem doby. Krásná, niterná věc s neuvěřitelným zápalem...

A už na nás útočí Jimiho ohýbaný riff a živelný, až eroticky působící vokál, navrstvené efekty, kdy máte pocit, že se někdo vznáší či přistává. Taky I Don´t Live Today jsem si zamiloval skoro okamžitě a s věkem stále roste. Nutno tu zmínit i neblahé řádění rytmické dvojice v pozadí, je to jako by vás zpředu a zase zezadu přejížděl čtyři minuty buldozer. May This Be Love - tóny pomalu jako z freejazzové improvizace střídají jemně, skoro zase až kalifornsky pojaté kytary a zpěv (krásný závěr!), baladický nádech se drží, je ale přerušován nepředvídatelnými Jimiho improvizacemi a tripovými výlety. Než se stihnete probrat, je tu historické rachocení Fire, kde rytmický úprk jen tak stíhá šíleného kytaristu, do kytarových riffů, vrstvených vyhrávek a sól ještě stíhá pěkně řvát.

Neskutečné, nepochopitelné. Krásně plynoucí tóny kytary s nekonečnou záplavou efektů a fint, kdy máte pocit, že kytara pluje v tunelu nebo snad odlétá do vesmíru - Third Stone from the Sun. Melodie, psycho vložky, ale i disharmonie a totální šílenost na ploše sedmi minut. Pro nepřipravené jistě K.O. Remember stojí na pevném bluesovém základě, ohraničeným přesnou prací Reddinga a Mitchella. Psychedelicky ospalá a těžká nálada, Jimiho tóny proplouvají opět odněkud z luk od San Francisca, záplava efektů vás nenechá vydechnout. Jeden ze zásadních dobových monumentů, Are You Experienced? - na čtyřech minutách přináší Jimi absolutně vše, i zběsilá sóla, mizející v prostoru. Nemožno popsat, nutno prožít. Touto skladbou řadové album končilo.

Hey Joe, skladba napnutá emocionálně a energeticky jako struna s jedním z nejlepších kytarových sól dějin, proslavila autora ještě před vydáním alba a dočkala se nekonečného množství zpracování. Stone Free je rytmický, svižně upalující song, kde Jimi na jednoduchý sekaný základ nabaluje svoje strunné ornamenty. Přidává se na tempu, závěr patří zničujícím sólům. Purple Haze (vzpomínáte famózní cover od Coroner na albu Punishment for Decadence z r. 1988?) - další fantaskní pecka, těžce psychedelický kytarový útok valící se jako stádo bizonů a stejně tak dupající - Mitchell tu předvádí opravdu smrtící jízdu a nepřekvapí, že byl srovnáván s Bakerem či Moonem. Každé Jimiho sólo je historický unikát, zde to platí dvojnásob, vše v palbě efektů míří do finále. 51st Anniversary je další peckou s výrazným šedesátkovým tripovým otiskem, Jimiho ohnivě lámané a přelévané riffy jsou jako nespoutaný mejdan, trvající až do vyčerpání.

The Wind Cries Mary je proslavenou baladou, Jimi samozřejmě uměl i tuhle polohu, v záplavě ohně, kouře a lávy tu působí skoro jako cizák. Krásně stavěný model, civilní, ale vždy originální hlas a výrazný výkon Noela Reddinga se čtyřmi dráty. Přináší to sem závan prvního alba LedZep - to ovšem vzniklo až za rok. Highway Chile - zásadní melodicky ohýbaný riff a pak nástup neskutečného energetického náporu s refrénem, který si zapamatujete i ve stavu klinické smrti. Ukázka naprosto dokonalé spolupráce tohoto magicky sehraného tria, odplouvající do hlubin...

Pro mě dílo nesmírné hodnoty, jedno z těch úplně nejvýše na mém osobním žebříčku obliby, jedno z nejlepších debutových alb, kde Mistr přinesl hotovou hudební formuli, kterou už pak jen rozvíjel a doplňoval, absolutně si nedokážu představit, co by nám ještě předvedl, když si jen uvědomím, s kým vším chtěl spolupracovat. Živelný, ohnivý, primární, nespoutaný a zcela zničující tanec apokalypsy, který dodnes nemá jakoukoli konkurenci. Díky za tu slabou hodinku rozkoše.