Reakce na recenzi:

Akana - @ 04.07.2014

Naprostý vrchol Hendrixova původního tria a famózní ohňostroj jeho muzikantské fantazie. Ještě víc, než v minulosti si tu pohrává s formou, dynamikou, barevnými rejstříky své kytary i roztodivnými efekty a pořád je v každém tónu cítit neuhasitelná vášeň a posedlost novými, dosud nepřekročenými metami. Studiem prošlo při nahrávání nebývalé množství hostů: Al Kooper, Brian Jones, členové skupin Traffic, Jefferson Airplane nebo hammondkář Mike Finnigan (ten v patnáctiminutovém blues Voodoo Chile svádí s Jimiho kytarou úchvatný a rovnocenný duel), ale přes jejich nesporné kvality a účelnost jejich příspěvků jsou pouhými ministranty vizionářského proroka, kterému by jistě nečinilo potíže naplnit plochu dvojalba stejně interesantní hudbou jen v základním triu.

Pod magickým dotekem Hendrixovy představivosti a geniálních prstů se všechny tradiční bluesové, rockové nebo soulové vzorce dobrovolně rozpouštějí do jakési základní hudební pralátky, z níž pak povstávají nové fascinující tvary. Všechny vstupní přísady v nich jsou přítomné v nové kvalitě, povědomé se jakoby kouzlem proměňuje v jedinečné. Dávno před ostatními Hendrix propojuje tvrdý rock s funkovým spodkem v nervním nářezu Crosstown Traffic, na kytarovém vlnobití Vodoo Child (Slight Return) později Pearl Jam postavili polovinu svého slavného alba Ten. Reddingův autorský příspěvek Little Miss Strange přivádí na scénu britskou beatovou přímočarost a i v ní se Hendrixova kytara cítí jako ryba ve vodě a přivlastňuje si jí.

Vedle rytmicky natlakovaných kusů (Crosstown Traffic, Gypsy Eyes, House Burning Down) stojí vláčnější, náladovější kompozice jako Burning of the Midnight Lamp s psychedelickými klávesami a sbory černošských vokalistek Sweet Inspirations nebo úvodní entrée Have You Ever Been (To Electric Ladyland). Dvojalbum se ale takovému dělení zuřivě vzpírá, hudba se přelévá z extatických tornád do opojných tišin s dokonalou přirozeností. K vrcholům nepochybně patří i rozsáhlá skladba 1983... (A Merman I Should Turn to Be) v níž se experimentální zvukové skrumáže mísí s romantickým vlněním kytary a flétny, a samozřejmě fantastický cover Dylanovy All Along the Watchtower, kterým se pak cítil poctěný, ba dokonce inspirovaný i sám autor.

Je nesmírně dobrodružné i nesnadné lovit všechny ty tóny, zvuky a nápady, které se Jimimu líhly v hlavě. Poslech Electric Ladyland zůstává zdrojem nových a nových objevů a zážitků a jen těžko může kdy zevšednět. Vtělit celý ten hudební vesmír do slov je naproti tomu činnost skoro ponižující, proto svojí neumělou ódu už radši ukončím. Poslouchejte a kochejte se.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz