Hendrix, Jimi - Electric Ladyland (1968)

03.01.2020 horyna | #

Jimy Hendrix byl ve své době nejlepším rockovým kytaristou, který do té doby na naší zeměkouli pobýval. Toť holý fakt. Je velice těžké nemluvit ve spojitosti s jeho osobou v superlativech. A je nesnadné se jeho muzikou narychlo prokousat. I když může leckdo namítnou, že jde o obyčejný rock, toto tvrzení se dle mého vůbec nezakládá na pravdě. Jimi hraje v několika stylově odlišných dimenzích, které vzájemně propojuje, čímž vzniká mohutná hudební/kytarová masa nejednotného směru, s velice složitou, nešablonovitou strukturou, která dá stran pochopení nejednomu jedinci pořádně zabrat.

Na svém třetím albu jež bylo pojato jako dvoj, je jeho kytarové opanování tehdy dostupných rockových i nerockových směrů nejmarkantnější. Z každé písně vyzařuje silné kouzlo osobitosti a energie. Jimi hraje jako ďábel a svým černošským naturelem přidává do muziky výraznou známku jedinečnosti a cizokrajného espritu. Košatým přístupem a rozkročením nad vším hudebním, se prezentuje jako maximálně nadaný a všestranný hudebník, kterému vychází na co jen sáhne.

Electric Ladyland je jeho majstrštyk složený z tisíců barev a do té doby nepoznaných chutí. Desku otevírají údery, zvuky a hlasy jako ze samotného pekla. Skvělá je též druhá Have You Ever Been a ještě lepší trojka Crosstown Traffic. Vše zbrzdí extrémní improvizace zpoza Voodoo Child. Já osobně mám proto raději druhou část desky, která mi připadá stylově bohatší, pestřejší a jazzově hravější.

Písně jako Rainy Day, Dream Away, Still Raining, Still Dreaming, House Burning Down, nebo All Along the Watchtower řadím na samotný vrchol rockového potravinového řetězce. Po Beckovi už nikdy nepřišel jiný/druhý Beck, Po Pageovi díru do světa už nikdy neudělal jiný/druhý Page a ani po Jimi Hendrixovi se mezi rockovými titány už nikdy nezjevil druhý Jimi Hendrix. Čest jeho památce a umění, jež nás už přes půl století oblažuje skrze drážky záznamových médií.




reagovat

Voytus @ 03.01.2020 14:25:25
Fantastická deska! Jedna z těch, kterou byť znám již dvacet let a slyšel jsem jí mnohokrát, tak stejně při každém poslechu se odněkud zjeví nějaký motiv, který mi předtím unikl.

Osobně si nemyslím, že by bluesová verze Voodoo Child desku brzdila - ale je to můj pohled kytaristy na věc, takže to beru ještě trochu jinak, než z poslechového pohledu. Je to možnost nahlédnout přímo do tvůrčího procesu a geniálního hudebního myšlení mistra Henrixe. Podobně na mě působí verze House of Red Light z Isle of Wight - tam to hledání "dokonalé fráze" je ještě znatelnější. Ale beru, že to může být i poněkud zdlouhavé.

Sólo ve Watchtower je zase protikladem - krátké fráze, pokaždé hrané s jiným efektem jsou skvěle vystavěné, promyšlené a vygradované.

A asi bych mohl donekonečna rozebírat každou píseň. Takže jen dodám, že jsem nikdy nepochopil, jak počítali Have You Ever Been... To je mi vážně záhadou.

EasyRocker @ 03.01.2020 14:52:23
No konečně jste se pustili do postavičky, která je u mě když úplně na vrcholu všech dob, tak v top 3 zcela určitě. Že to ale himbajs, plantážníci, trvalo..... mor a neštovice na vás!!!

Martin H @ 03.01.2020 16:27:07
Pro mě je Hendrix naprosté zjevení, tvor z jiné planety. Zatímco většina hudebníků si vytvoří nějaký zvuk a styl a toho se pak víceméně drží, on se snažil neustále hledat dál a často byl s výsledným tvarem nespokojen.
Marku, pěkně jsi to napsal, velice zdařilá recenze na geniální dílo.

EasyRocker @ 03.01.2020 16:36:36
Horynovi samo velká poklona, protože speciálně na tomhle díle si Jim dal opravdu vrcholně záležet a spousta věcí mi docvakla a potvrdila se poté, co jsem se stal hrdým majitelem jeho vlastnoručního životopisu. A teď, pomalu, symbolicky, jsem probíral stránky publikace o Woodstocku, samozřejmě s geniálním finišem jeho Gypsy Band. Vlastně ohromný paradox, že na Jimiho už všichni dezertovali z bahna a hrál pro 15 tisíc z 500 původně, ale i tak nesmazatelný zápis.

northman @ 04.01.2020 05:29:49
Voytus: zdravím, hrozně rád čtu tvoje poznámky, tady je poznat, že ty věci ke kterým píšeš i hraješ.

Hendrix je stejně jako Beatles nesmrtelný, první tři desky jsou neskutečné. Nezmínil ses o poslední skladbě Voodoo Chile (slight return), tu mám hodně rád, stejně tak blues jam Voodoo Chile. All Along The Watchtower je úžasná a lepší než originál od Boba Dylana.

pinkman @ 04.01.2020 07:15:16
Rovněž mám Voytusovi připomínky rád. Hráči to slyší jinak než běžný posluchač, který zná sotva notovou osnovu.

EasyRocker @ 04.01.2020 07:25:39
Taky rád čtu příspěvky od aktivních muzikantů a myslím, že to Progboard obohacuje. Yoytus, Danny, hejkal, alienshore, yngwie a další to zase slyší a vnímají jinak než my, jen "konzumenti" a nadšenci. Jsem rád, že sem většina z nich stále píše, jen houšť.

PaloM @ 04.01.2020 10:33:44
Marku, "není co řešit", znalci Hendrixa vedia.
Večná škoda, že tento génius príliš skoro skončil.
Ak by niekto v mojom okruhu a vo veku Majstra chcel odporúčanie na originálneho gitaristu, tak bez váhania poviem: všetko od a s Jimi Hendrixom!

stargazer @ 04.01.2020 17:59:26
Dnes odpoledne u nás v baru proběhla debata o Jimi Hendrixovi, kdyby mistr žil až do dnešních dní. Padly spousty scénářů, kudy by se Jimi a jeho hra ubíraly. Jesti by v sedmdesátkách zůstal u blues, nebo přešel k fusion a nebo by přitvrdil? A co teprve osmdesátky, co ty by s tímto vyjímečným kytaristou udělaly a to nemluvím o tlaku nahrávacích společností.

Byl by tak plodný autor jako Clapton, nebo by nic nedělal jako Page? A kdyby momentálně žil, stal by se legendou? Samozdřejmě jsme se nikam v debatě nedostali, ale já myslín,že jeho smrt mu přinesla nesmrtelnost.

EasyRocker @ 04.01.2020 19:01:47
To je vždy otázka, kterou už nezodpovíme. Ale příklon k jazzu/fusion Jimi jasně v posledních rozhovorech potvrzoval, a plyne to i z jeho životopisu). A k jeho smrti - většina hráčů, včetně Claptona ho považovala za Nr.1 už za jeho života, a to vlastně hned poté, co se do Anglie dostal. Taky cenu za nej kytaristu dostal hned v r. 67, kdy prorazil.

PaloM @ 04.01.2020 19:30:09
K tej prognóze, čo by bolo keby bolo. Som presvedčený, že Jimi by stále naplno absorboval všetko nové, prešiel by cez fúzie a nedožil by sa 80. rokov. Bol supernova, ktorá končí život výbuchom.

Voytus @ 05.01.2020 13:00:23
A mě těší, že Vás mé příspěvky obohacují - stejně tak ale rád čtu a i se osobně bavím s řadovými posluchači. Rád řeším hudbu i po té emoční stránce, co dělá s někým, kdo třeba ani nemá hudební sluch, jaké to je z té druhé stránky, když si své oblíbené melodie ani neumíte zazpívat, a přesto pak třeba někdo takový na koncertech v publiku reaguje nadšeně, když mu tem jeho song zahrajeme. Je to neuvěřitelné osvěžení, protože přeci, řešit jen technické aspekty vystoupení, zvuku atd. dokáže být leckdy i ubíjející. Když se do toho hudebník až moc zažere, tak může tohle emoční spojení s posluchačem ztratit - takže se snažím být pořád ve střehu.

I já přispěji svou teorií o možném Hendrixově pokračování: Myslím si totiž, že by dělal více to, co je mu vlastní - víc soul a funk. Proto chtěl hrát s Buddy Milesem a Billy Coxem. Možná by natočil i to plánované album s Milesem Davisem. Marně si snažím přestavit, jak by to asi mohlo znít. Byl by to organizovaný jam a la Bitches Brew s výraznější kytarou? Znělo by to ještě v íc černě? Podpořil by ostrými riffy Davisovu naefektovanou trubku? Vznikla by nějaká krásná pomalá věc jako Bold as Love nebo Little Wing, v níž by Davis oprášil svůj "smutný nočí" tón z dřívější doby? To je třeba počin, u nějž zamrzí, že nebyl nikdy realizován.

Voytus @ 05.01.2020 13:08:05
nothman: K tomu Dylanovi: I on sám prohlásil, že Hendrixovu verzi považuje za lepší, dokonce ji prý po vzoru Hendrixe na koncertech hrál. Vždycky mi přišlo, že Dylan, jakkoli plodný a výrazný autor, díky přístupu k nahrávání "dát to, na co nejmíň pokusů", ani nedokáže rozpoznat potenciál některých svých nejlepších věcí. Jako by až ti, kteří jej předělávali, dokázali odhalit melodii, která je v Dylanově podání ledabylá a spíše skrytá. Třeba takoví Byrds, jejich zkultivované verze jsou jedna vedle druhý naprosto skvělé - no, taky je za tím má slabost pro vícehlasy.

northman @ 05.01.2020 13:43:14
Voytus: ahoj Vojto, ty Byrds mě taky napadli, oni vlastně vydali celou desku Dylanových písní, podobně britští Hollies. Nejsem znalec Dylanova díla, ale co od něj považuji za dokonalé je Ballad Of Thin Man, pana Jonese zmiňuje i Lennon ve svém Yer Blues. Bob Dylan patří podobně jako Don Van Vliet k osobitým interpretům blues, stejně tak Jimi Hendrix, který to do dokázal nejlépe nve skladbě Red House a potom na celé desce s názvem Blues.

bullb @ 07.01.2020 07:58:55
Pár desiatok rokov dozadu som počúval toto dvojalbum. Tvrdý chlebík. Život je otázkou priorít. Už nemám chuť bojovať s Jimiho "démonmi". Omnoho viac ma zaujala live platňa Band Of Gypsys.

25.11.2016 EasyRocker | #

Příprava posledního alba v sestavě starých Experience byl skutečně monstrdílem, zabírajícím de facto plochu dvojalba. Přesto patří tohle album, dokonalý pomník doby, ale i schopností hlavního principála, z mého pohledu k nejdokonalejším v rockových dějinách. Hodně lidí přerod k experimentální, vážnější formě nepochopila už tehdy a nad Jimim zlomila hůl. Byly už potíže se sestavou, hraje tu velké množství hostů.

Tunelovitý efekt s mutovanými hlasy a šílenými údery rytmiky, to je vpravdě očistný úvod ...and the Gods Made Love..., pak ale jimi přichází s něžně rozhýbanou melodickou subtilní kráskou Have You Ever Been (In Electric Ladyland) s typickým tématem lásky s mnoha ženami. Klidná, atmosférická Jimiho poloha, prosycená pachem efektů... S hitovkou Crosstown Traffic už je tu ale klasická úderná hendrixovina se syrovým kytarovým přívalem a poctivým rytmickým kobercem. Tady mohli být plně spokojeni a nasyceni i fanoušci jeho staré tvorby.

Nevím ale, jak s historickým čtvrthodinovým monumentem Voodoo Chile, ukazujícím zcela strhujícím způsobem celou škálu jeho revolučních technik. Černočerně bluesově rozhýbaný motiv s nespoutaným zpěvem, na basu tu řádí Jack Casady a procítěnými varhanními ornamenty ji nezapomenutelně vyzdobil Steve Winwood (Traffic, se kterými Jimi i jamoval). Vzniká tak monumentální hymna, kde jsou patrné prakořeny jeho tvorby, ale i absolutní volnost a nespoutanost jeho kytarového pojetí, která se ještě stupňovala naživo. Stojí za to sledovat i monstrózní dělostřelbu Mitche Mitchella, vyplňuje někdy každou milisekundu.

Little Miss Strange napsal Noel Redding a taky si jí s Mitchellem zazpívali. Jde o melodickou rockovou pecku s lehkým závanem psychedelie, tenhle energický styl, připomínající nadopované Rolling Stones, je znám už z jejich předchozích příspěvků na alba Experience - palec nahoru. Long Hot Summer Night zahajují Reddingovy basové údery, pak se promění v melodický rockový mejdan, přiléhavější název už nebyl možný. Způsob, jakým Jimi sází na krku melodie, je opět nenapodobitelný... Come On (Let The Good Times Roll), jinak bluesový standard Earla Kinga. Stylová kostra jsou sice zachovány, ale v čele se šíleným Jimim pořádně nabuzené a zrychlené do strhující syrové rockové podoby, do kterého vstupují bez milosti ječící sóla a záplava ďábelsky sázených riffů.

Bicí pochod Mitchellův a melodická záplava tónů z Jimiho kytary, hardrockově zatěžkanou Gypsy Eyes musíte zachytit od začátku, jinak vás úplně zasype. Ne ploše necelých čtyř minut opět Jimi předvádí stovky obratů, sól, vyhrávek a surových hladových výjezdů...neuvěřitelné, do toho ještě stíhá melodicky strhující zpěv. Burning of the Midnight Lamp je pořádně experimentálním peklem, který unikátně dobarvuje Jimiho elektrický harpsichord, celé to má temnou, dekadentní, apokalypticky těžkou náladu, z níž není úniku. Jen pro odolné.

Rainy Day, Dream Away (s Buddym Milesem za bicími) je eroticky laděná, jazzem načichlá skladba, jsou tu conga Larryho Faucetta a parádní varhany tentokrát obstarává velmi zdařile Mike Finnigan. Ale hlavně tenorsaxofon Freddieho Smitha posunul hudbu opět někam, kam se Jimi zatím skoro nedostal, jen zlehka na předchozím albu. Jimi se tu taky drží značně zpátky, aspoň na své poměry. 1983...A Merman I Should Turn to Be je už klasikou s nádherně dobově melodicky klenutým úvodem, dotýkajícím se pomalu až nějakého soundtracku a klidnými, velebnými mezihrami, vše na ploše přes třináct minut. Prosvítá tu zřetelně kalifornská atmosféra, kterou Jimi samozřejmě důkladně načichl. Jsou tu i klidné experimentální mezihry, Jimi zde uchopil výrazně i basu, cinkají perkuse a je tu i flétna Chrise Wooda. Převažuje tu experimentální poloha Experience, pro připravené radost vstoupit a kochat se.

Moon, Turn the Tides...Gently Gently Away je efektovou "ozvěnou" před nástupem Still Raining, Still Dreaming, volným pokračováním Rainy Day..., tyhle čtyři minuty patří skoro jen Jimimu a jeho úporné, živelné a totálně hudbě odevzdané a drsné hře s odletujícími sóly jak snopy jisker. Zde Buddy Miles to podporuje pralesním bušením. House Burning Down Jimiho ohnivé sólíčko přímo zahajuje, jsou tu klasicky klenuté melodie, ale i spousta efektů a experimentů a Mistr si tu vzal opět na bedra i basu. Je to opět hlavně jeho show.

Co dodat k legendární předělávce Boba Dylana All Along the Watchtower, z níž vlastně zůstala jen melodie a ještě ji proslavil geniální Forrest Gump? Už úvodní sekaný motiv mě totálně vystřelí ze sedačky, aby mě fenomenální Jimiho sólo rovnou odpálilo na oběžnou dráhu. Je tu mnoho zcela nových melodických linek, motivů, triků a Jimi to zcela znovu přearanžoval, takže původní skladbu poznáváme jen nezřetelně. Navíc tématicky a textově snad dokonalé ztělesnění reality konce 60. let. Neskutečný a neuvěřitelný více než cover, tady má to předělávání smysl a význam, pro Jimiho spíš jen inspirace. Řítíme se ale bez brzd k závěru s dodatkem Voodoo Child (Slight Return) - rozžhavená, drsná, síru a jed plivající Jimiho kytara se tu skutečně zhmotnila v důkladné rockové monstrum, a Jimiho přitažlivý, velitelský hlas jen násobí emoce, utržené ze řetězu. Ne, závěr tohoto monstra hudebních dějin nebude klidný a mírný, ale plně pod taktovkou šílence za šesti strunami, který rozpoutal Armageddon...

Už když člověk čte seznam skladeb, většina z nich jsou klasikami, dodnes mnohokrát lépe či hůře předělané nebo rovnou ukradené. Dylanova All Along the Watchtower - neznám moc smysluplnějších předělávek. Za ten příval nápadů a triků, famózní zvukové a stylové propojení dávám krásných šest z pěti. Díky tam nahoru, Jimi, co jsi tu předvedl, jen tak asi překonáno nebude!
reagovat

Martin H @ 25.11.2016 14:29:56
Absolutní Hendrixův vrchol. Hudba z jiného světa. Nechápu, kam na to ten chlap chodil. Pěkná recenze, já jsem se zatím k hodnocení Jimiho díla neodhodlal, protože se mi nějak nedostává slov.

EasyRocker @ 25.11.2016 15:20:38
Martin H: díky... jak už tu zaznělo několikrát, jeho dílo a hudba se opisuje těžko, spíš se to musí zažít. Taky jsem hrozně dlouho odolával... :)

Jarouš @ 26.11.2016 13:48:52
Jimi byl živel. Často si říkám, kam by se jeho hudba vyvíjela dále.

EasyRocker @ 26.11.2016 19:34:21
Tak s tím, s kým jen nakousl spolupráci (McLaughlin, hoši z Traffic, Baker, vůbec plánovaný příklon k jazzu a experimentu, těžko odhadovat... síla by to ale byla.

04.03.2015 hejkal | #

Jimi Hendrix toho po sebe za života nezanechal ani zďaleka tak veľa, ako niektoré súčasné továrenské rockové veličiny, napriek tomu ho z historických kníh nikto nevymaže (nie, posmrtné stohy diel s akože jeho tvorbou naozaj nerátam). Pretože nie je podstatné kvantum, ale kvalita. A tej sa mu podarilo narvať na štyri albumy v miere vysoko prevyšujúcej ľubovoľnú ročnú produkciu populárnej hudby za uplynulých tridsať-štyridsať rokov. Electric Ladyland má tú česť byť dvojalbumom, nuž sa mohol vyšantiť dosýta.

Dnes si album prakticky každý, i ten najneznalejší hudobný fanúšik, spojí s All along the watchtower, "dylanovkou" s azda najúžasnejším "fílingom", aký kedy kto narval do gitarového sóla. Vlažní rockoví fanúšikovia isto prihodia videoklipom dotvorený hit Crosstown traffic, gitarovo-orientovaní poslucháči spoznajú azda najpreberanejší Hendrixov kúsok Voodoo chile (slight return), bestofisti doplnia baladu Burning of the midnight lamp a... To veru nie je ani zďaleka všetko, čo sa na dvoch platniach nachádza.

V prvom rade sa Jimi vydal priďaleko do ríše psychedélie, na úvodný zvukový výplach And the gods made love radšej rýchlo zabudnúť. Typický "hendrixovsky" rozkúskovaný slaďák Have you ever been (to Electric Ladyland nedosahuje prívetivosti iných jeho skladieb podobného razenia. Ba čo viac, nikdy mi tam nesedeli tie cukrové vokály. Naopak, dlhočizný bluesový bahnitý kúsok Voodoo chile nemá chybu, v tom by sa utopil nejeden sviatočný poslucháč. Vrchol albumu. Ako by znel Hendrix čoby dobový popík, ukazuje syxtýsovka Little Miss Strange. Gitara je však šťavnatá ako vždy. Zaujímavejšia je spevná veselica Long hot Summer night a typicky "po hendrixovsky" rozkolísaná Come on (part 1). Nekorunovanou perlou albumu je nekompromisná pecka Gypsy eyes, čudujem sa, že ju neradili na početné výbery. Saxofónová(!) blusová improvizácia Rainy day dream away nie, že by bola zlá, ale pôsobí na mňa ako niečo, čo má len zaistiť dostatočnú minutáž. Mohutná balada 1983... (a merman I should turn to be) je ďalším drahokamom na albume. Berie dych, čo je pri takmer štvrťhodinovej minutáži pomerne nebezpečné. Ale nech, stojí to za to! Dozvuk zvukov Moon, turn the tides... gently gently away nerátam. Papuľnaté našliapnuté blues Still raining, still dreaming je mňamka pre mlsné jazýčky. Gitara sa háda s klávesmi, celé je to dravé ako niektoré úseky povodia Amazonky, kde je zakázané kúpať sa. A ešte som nespomenul House burning down, čo je klasická ukážka toho, ako si Hendrix predstavuje hard rock.

Bez ohľadu na historické súvislosti je toto môj najmenej obľúbený Hendrixov album, nuž ho počúvam zriedka. Má v sebe však viac ako dosť neopakovateľných momentov, a preto ho neradno podceňovať!
reagovat

Voytus @ 04.03.2015 17:08:42
Jedno z alb, kde mám i po mnoha posleších stále co nacházet. Have you ever been... se snad ani nedá spočítat, songy jako Gypsy Eyes, obě věci s "burning" v názvu, Crosstown Traffic, valivý Voodoo chile, bluesový Voodoo child, to jsou pro mě neoposlouchateloné věci. Navíc se deskou line nepřeslechnutelná funk-soulová linka, v čemž by Hendrix pokračoval, kdyby kdyby. Díky za připomenutí!

04.07.2014 Akana | #

Naprostý vrchol Hendrixova původního tria a famózní ohňostroj jeho muzikantské fantazie. Ještě víc, než v minulosti si tu pohrává s formou, dynamikou, barevnými rejstříky své kytary i roztodivnými efekty a pořád je v každém tónu cítit neuhasitelná vášeň a posedlost novými, dosud nepřekročenými metami. Studiem prošlo při nahrávání nebývalé množství hostů: Al Kooper, Brian Jones, členové skupin Traffic, Jefferson Airplane nebo hammondkář Mike Finnigan (ten v patnáctiminutovém blues Voodoo Chile svádí s Jimiho kytarou úchvatný a rovnocenný duel), ale přes jejich nesporné kvality a účelnost jejich příspěvků jsou pouhými ministranty vizionářského proroka, kterému by jistě nečinilo potíže naplnit plochu dvojalba stejně interesantní hudbou jen v základním triu.

Pod magickým dotekem Hendrixovy představivosti a geniálních prstů se všechny tradiční bluesové, rockové nebo soulové vzorce dobrovolně rozpouštějí do jakési základní hudební pralátky, z níž pak povstávají nové fascinující tvary. Všechny vstupní přísady v nich jsou přítomné v nové kvalitě, povědomé se jakoby kouzlem proměňuje v jedinečné. Dávno před ostatními Hendrix propojuje tvrdý rock s funkovým spodkem v nervním nářezu Crosstown Traffic, na kytarovém vlnobití Vodoo Child (Slight Return) později Pearl Jam postavili polovinu svého slavného alba Ten. Reddingův autorský příspěvek Little Miss Strange přivádí na scénu britskou beatovou přímočarost a i v ní se Hendrixova kytara cítí jako ryba ve vodě a přivlastňuje si jí.

Vedle rytmicky natlakovaných kusů (Crosstown Traffic, Gypsy Eyes, House Burning Down) stojí vláčnější, náladovější kompozice jako Burning of the Midnight Lamp s psychedelickými klávesami a sbory černošských vokalistek Sweet Inspirations nebo úvodní entrée Have You Ever Been (To Electric Ladyland). Dvojalbum se ale takovému dělení zuřivě vzpírá, hudba se přelévá z extatických tornád do opojných tišin s dokonalou přirozeností. K vrcholům nepochybně patří i rozsáhlá skladba 1983... (A Merman I Should Turn to Be) v níž se experimentální zvukové skrumáže mísí s romantickým vlněním kytary a flétny, a samozřejmě fantastický cover Dylanovy All Along the Watchtower, kterým se pak cítil poctěný, ba dokonce inspirovaný i sám autor.

Je nesmírně dobrodružné i nesnadné lovit všechny ty tóny, zvuky a nápady, které se Jimimu líhly v hlavě. Poslech Electric Ladyland zůstává zdrojem nových a nových objevů a zážitků a jen těžko může kdy zevšednět. Vtělit celý ten hudební vesmír do slov je naproti tomu činnost skoro ponižující, proto svojí neumělou ódu už radši ukončím. Poslouchejte a kochejte se.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

07.09.2011 Petr Gratias | #

Hendrixovo slavné dvojalbum Electric Ladyland je opravdovou klasikou dějin elektrické kytary a myslím, že každý milovník progresivního rocku by je doma měl mít povinně jako třeba slovník cizích slov. Je významným projektem šedesátých let, ale zároveň i nadčasovou sondou do budoucnosti elektrické hudby. Přírodní kytarový génius způsobil prvním albem Are You Experienced? revoluci a druhým albem Axis: Bold As Love potvrdil vzestupnou progresivní tendenci rozvíjet odvážné hudební představy dál a dvojalbem Electric Ladyland stanul na nejvyšším vrcholu virtuálního hudebního mrakodrapu….
Tahle eufémisticky laděná slova nevolím ve snaze stavět Jimimu nový pomník. Ten už je postaven dávno dávno předtím a já jenom svým skromným způsobem přicházím, abych se vůči tomu grandióznímu projektu vymezil. Dlouhá léta je nedílnou součástí mé sbírky a vracím se k němu vždycky s úctou a respektem…

…AND THE GODS MADE LOVE – prapodivně preparované zvuky lidských hlasů a strašidelný astrální šum se vám dere do uší, jako hudba z neznámých sfér

HAVE YOU EVER BEEN (TO ELECTRIC LADYLAND) – klouzavé tóny elektrické kytary a téměř mazlivý hlas Jimiho s doprovodnými sbory z pozadí a máme tu skladbu v níž těžko uchopíme nějakou konkrétní melodii. Náladotvorné tónové obrazy kytarových proměn s mírně nahallovaným tónem a přitlumená baskytara a bicí nástroje jakoby spíš předstíraly než skutečně vytvářely konkrétní základy…..

CROSSTOWN TRAFFIC – tady už ovšem dochází k přímému attacku. Bzučivý zvuk bílého fendera a Jimi Hendrix – zpívající a hrající je mezi námi a baskytarové nástupy Noela Reddinga a bicí nástroje s bohatými breaky Mitche Mitchella rozehrávají první divokou partii těžkou pojmenovatelné a zařaditelné hudby, v níž se prolíná kvílivá kytara s násobenými hlasy

VOODOO CHILE – klasický model Jimiho kytarového pojetí. Citlivě modulované kytarové tóny bez zkreslení vycházejí z bluesového idiomu a rozehrávají dané téma. Přesně podle černošského modelu, ale s osobitým přístupem zde máme možnost naslouchat jemným vyhrávkám kytarových motivů, ale také nemůžeme přeslechnout přitlumený sound hammondek. Sedí za nimi mladý Stevie Winwood z Traffic, ale hostuje zde na baskytaru i Američan Jack Casady z Jefferson Airplane. Nádherný příklad nahraného jam session. Jimiho kytara kouzlí prostorové dlouhé tóny a v rychlých obratech mění napětí, zatímco Winwood hraje spíše dlouhé tóny na hammondky, ale občas rozvíjí akordický motiv a kytara a varhany zde vzájemně prostupují strukturou improvizace za pečlivé asistence rytmiky. Myslím, že i kytarista, který se snaží proniknout technicky i výrazově do blues a jednotlivých tónových modulací, má zde výtečnou příležitost najít recept, jak se prosekávat nelehkou cestou vpřed. Názorný příklad jedinečně uvolněné energie a zvukových experimentů…..

LITTLE MISS STRANGE – playbackované kytary mají švih a melodickou linku. Ano, tady jasně poznáváme šedesátá léta ve vedeném zpívaném hlasu baskytaristy Noela Reddinga. Mitch Mitchell na bicí nástroje předvádí řadu rychlých breaků a drží napětí v rytmických proměnách, ale je to Jimi který kouzlí s kytarovými technikami a barvami. Je to typ skladby, který v Hendrixoivě repertoáru sotva najdete

LONG HOT SUMMER NIGHT – sborové hlasy a kytarové obrazce se vzájemně prolínají jako v americkém soulu. Vliv černošské hudby ve skladbě je nezpochybnitelný a drží pevně pohromadě s rockovou rytmikou. Na klavír zde pohostinsky vystupuje Američan Al Kooper, který fascinoval Hendrixe na projektu Supersession a nabídl mu možnost spolupráce na svém albu. Sborové zpěvy, Hendrixův hlas a jeho kytarové vyhrávky zde homogenním způsobem prostupují strukturou skladby a vytvářejí dokonalý celek….

COME ON (LET THE GOOD TIMES ROLL) – razantní kytarový nástup v podobě moderně uchopené rockandrollové formy, které je po hendrixovském způsobu rozvíjena nejen přitlumeným zpěvem, ale především přiostřeným kytarovým tónem v rychlých výměnách barev a tak tu máme výtečně pracující wah wah pedál a Jimi zde vystaví vynikající kytarové sólo, které se jako klubko hadů svíjí v záblescích šlehajících plamenů. Rozvíjení kytarového tématu zní velmi razantně a nadčasově a jestliže někdo považoval v r. 1968 rock and roll za překonanou hudební formu, Jimi dokázal, že do ní může vstoupit zajímavými postupy a jeho schéma rozvinout do podmanivé formy

GYPSY EYES – výtečný bubenický úvod šlapajících Mitchellových bicích nástrojů a to už je tu Jimi, který předvádí na elektrickou kytaru neuvěřitelné kousky. Když se do struktury skladby ponořím, mám pocit že zde hrají tři možná čtyři hráči na kytaru. Jimi to ovšem zvládne opravdu sám a navíc k tomu ještě stačí zpívat. Sekané rytmy a proporcionálně rozvíjení tématu ve výtečných barevných obrazcích s jedinečnými doprovody a přitlumenou hrou na strunách, stejně jako rozechvívání tónů v neuvěřitelných obratech. Opravdu famózní záležitost, předbíhající dobu. Práce s tónem, výrazem a barvou se spojuje v jeden pevný celek…. Zkrátka nepopsatelné! Takhle v dané době nehrál ani Clapton, ani Lee, ani Beck, ani Townshend….

BURNING OF THE MIDNIGHT LAMP – další příklad progresivního uchopení rockové formy. Melodickou linku zde dokonale zastupuje citlivě ovládaný wah wah pedál a elektrický spinet na který hraje Mike Finnigan. Stupňování harmonické roviny a vzdálené psychedelické hlasy v pozadí se propojují s aplikací wah wah pedálu, který byl revolučním nástrojem dobu. Zvuk skladby je studiově upraven ve zvláštních modulacích a tak máte pocit, jakoby se jednotlivé zvuky přelévaly a valily se na vás ze všech stran. Tady ten vliv těch psychotropních látek přímo cítím…. Vytvořit takovou skladbu, natočit a interpretovat už samo o sobě bylo mimořádným kumštem……

RAINY DAY, DREAM AWAY – další skladba je opět kompozicí ve stylu jam session. Vystupují v ní opět různí hosté – studiový hráč na hammondky Mike Finnigan, hráč na trubku Freddie Smith, a za bicí soupravou sedí rozložitý černošský bubeník Buddy Miles, kterému rytmickou linku pomáhá rozvíjet hráč na conga Larry Faucette. Jimi sólově zpívá a výtečně frázuje v duchu transformované bluesové formy. A samozřejmě zde nechybějí kytarové experimenty s wah wah pedálem – úžasná práce s ohýbáním zvuku, která je ovšem nečekaně tlumena a ukončena, aby se mohla přihlásit ke slovu další skladba….

1983…(A MERMAN I SHOULD TURN TO BE) – pilovaní strun a pozvolný nástup kytarových výměn, v níž se snoubí zajímavé doprovody s jemnými vyhrávkami. Lidský hlas má psychedelickou ozvěnu a provází ho tajemný šepot a dozvuky v pozadí. Hendrix zajímavým způsobem ohýbá kytarové tóny a zajímavé přeznívání strun tříští Mitchellův důrazný bubenický doprovod a Reddingovy basy. Také zde je přítomen host – flétnista Chris Wood z Traffic. Skladba se jakoby ve zvláštních harmoniích ztrácí a houpe se na snivých sítích, ale vzápětí nekompromisní zvuk elektrické kytary a bicích ji vracejí do reality a v závěru už zase vnímáme tajemné cinkání, šepot a Mitchell nám předvádí svoje jemné kousky na činely a práce se zvukem. Citovaná psychedelie se zde promítá do zvukových impresí vytvářených kytarovými tóny a barvami, ale i šuměním činelů a jemným tikotem bicích nástrojů. Přeznívání tónů má mírně orientální opar a vyvolává zvláštní vize a asociace, které jsou ponechány posluchači k vytváření vlastních představ. Na danou dobu velmi odvážný pokus dostat na album podobné záležitosti, na které si snad troufali jenom raní Pink Floyd, ale v méně agresivních obrazech……V další fázi se dokonce propojuje kouzlení Hendrixe a Reddinga, až se opět ve zřetelených konturách jako z nitra žhavého jádra Země přihlásí ke slovu úderná rocková forma s bubenickými přechody a Hendrixův hlas zní jako ze záhrobí a bzučivé a kvílivé zvuky kytary zcela ovládnou prostor do kterého vstupuje rytmické téma ve stylu Ravelova Bolera. Krásný příklad pro využití stereofonní domácí aparatury s přeléváním zvuků z kanálu do kanálu

MOON, TURN THE TIDES… gently gently away – tajemné šumění ve stylu science-fiction zní téměř strašidelně

STILL RAINING, STILL DREAMING – to je ovšem pokračování přerušeného tématu Rainy Day, Dream Away…. Vždycky mě facinovalo, jak Jimi dokázal aplikovat kytarovým kouzlení virtuální zvuk telefonního rozhovoru: „Halo!“ „Kdo je tam?“ „To jsem přece já….! Fantastický nápad bez aplikace lidského hlasu! A už tu jede jam session s zmíněným Finniganem na hammondky, Milesem na bicí nástroje a sborové hlasy se zde prolínají s Jimiho kvákající kytarou, která totálně ovládá prostor za tremola varhan a důrazné šlapající rytmiky. Drásající sound kytary, varhan a kouzlení se zvuky opět přivádí člověka k úžasu, jak se dokáže skupina při kolektivní improvizace odvázat, samozřejmě s ohledem na dobu vzniku, kdy takové věci na albech byly skutečně velmi nezvyklé a revoluční…

HOUSE BURNING DOWN – další vynikající příspěvek na album. Fantastická práce s kytarovými kouzly ve stereofonním efektu, které se na vás valí téměř ze všech stran. Skladba má sice melodickou linku, ale klasickou melodii v ní nehledejte. Střídání rytmů vás na chvíli zavede k osobitému tangu, ale i k divokým proměnám, kde se lidské hlasy násobí ozvěnou a kytarové jízdy prostorem mění barvy a rychlosti. Famózní kytarová hra s odpovídajícím efektem a do toho všeho stačí Jimi ještě zpívat a frázovat. Úderné, zásadní a plné uvolněné energie, která v daných proporcích přímo praská ve švech. Moje osobní fantaskní představy vidí noční krajinu s hořícím domem, jehož plameny se vznášejí vzhůru k nebesům a Jimi v závěrečné fázi skladby provádí neuvěřitelné věci na elektrickou kytaru a vy máte pocit, jakoby najednou startoval motorku a přidal plyn a odjel do dálky… Neuvěřitelné!

ALL ALONG THE WATCHTOWER – převzatá skladba od Boba Dylana, která se stala v Hendrixově provedení nenapodobitelným modelem dokonalé coververze. Jimi dokázal ze skladby vytáhnout základní melodii, ale důraznými akcenty a rytmickými proměnami do ní vložit takové množství hudební a kytarových nápadů, které se dají odděleně studovat jako vlastní tematický základ. Je neuvěřitelné, co všechno dokázal vložit do skladby v razantních doprovodech, v divokých kytarových nájezdech a zvukových náletech. Jeho hlas je zastřený a přesto přiostřený v patřičných okamžicích a Mitchellovy bicí nástroje i Reddingova basová linka zde stojí na vysokém piedestalu interpretačních schopností. Znovu cítím, jak se mě zmocňuje jakési nepojmenovatelné vnitřní vzrušení, třebaže znám skladbu už desítky let. Fantastický obraz kytarové geniality a muzikálnosti!


VOODOO CHILD (SLIGHT RETURN) – škrábání strun, perkusivní zvuky na elektrickou kytaru a opětná aplikace wah wah pedálu a máme tu další klasické hendrixovské téma, kde Mistr předvádí svoji práci se zvukem a rozvíjení tónových modulací od základního akordu. Šamanský proces, kdy se ze skladby, ve které není žádná konkrétní melodická linky, jenom akordické obrazce, které slouží jako odrazové můstky ke kytarovým eskapádám. Hendrixův hlas je mírně za instrumentálním základem skladby, přesto vnímáte jeho nezadatelný podíl na napětí skladby, která páteřním způsobem tkví v kytarových imaginacích za doprovodu šustících a bezpečně dusajících rytmů. Jedinečná tečka nad dvojarovým projektem, která vám zůstane dlouho znít v uších…

Když si bude chtít někdo připomenout barevná kreativní šedesátá léta jejich druhé poloviny, myslím, že Electric Ladyland je názorným příkladem jako do nich vstoupit a nasát onu atmosféru uvolnění a barevnosti s vynikajícími instrumentálními nápady, na kterých stavěly svoje kariéry kytaroví hráči dalších desetiletí, ať už svoji hudbu pak nazývali blues, funk, hard rock, heavy metal nebo fusion music. Zázračné geniální dílo předčasně zemřelého Mistra, před kterým se s úctou skláním….
Klasické „šachování“ s obalem nahých žen a Hendrixovy hlavy v odstínu plamenů už patří ke klasickému kladení si otázek: Proč? – s hudbou to však nemá nic společného, nebo ano?
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv diskusí!





reagovat

PaloM @ 07.09.2011 11:36:09
Skláňam sa pred nápadmi, tvorivosťou a hráčskym majstrovstvom Jimiho. Neviem povedať iné meno, ktoré by konkurovalo s originalitou a nadčasovosťou svojej tvorby. Primeniem iba jedno LP, ktoré ma načisto zblbo. Bohužiaľ, nikdy som ho nevlastnil, mal so to nahraté na kotúčovej páske. Tu sú informácie o supraphonskom zoznámení s géniom >> odkaz Tri skladby z Electric Ladyland na tomto výberovom LP sú najlepšie.

Petr Gratias @ 07.09.2011 11:47:03
Díky PaloM.....
Ano, tenhle text napsal tuším Petr Dorůžka, který připravïl v r. 1973 tohle bezejmenné album v Supraphonu k vydání. Byl to velmi kvalifikovaný výběr i odborné zamyšlení na úrovni. Škoda, že zvuková kvalita supraphonského výlisku byla hodně pod kvalitou hudby... ale tehdy jsme tohle vydání přivítali všichni s povděkem....
Díky za upozornění!

gunslinger @ 07.09.2011 13:45:08
perfektná recenzia k perfektnému albumu..

martin69 @ 07.09.2011 13:49:08
Výborná recenze! Hendrix byl,je a bude nepřekonatelný, geniální kytarista.

Petr Gratias @ 07.09.2011 14:49:28
Díky pánové za uznání.....
Přiznám se, že jsem se ještě nesetkal b bigbítových potažmo v rockových kruzích s někým, kdy by Hendrixe striktně odmítl, přestože chuťě a postoje posluchačů jsou někdy hodně nevyzpytatelné.
Svědčí to skutečně o Hendrixově genialitě.
Je ho věčná škoda.....

01.05.2011 adam | #

Album s jedným výborným obalom - ženy sú ženy.
Nie som typický fanúšik Hendrixa, ale tento album je skvelý. Napriek tomu že nebol koncipovaný ako konceptuálny/koncepčný? album, od prvej do poslednej noty znie husto a súdržne. hlavne textovo sa jedná o dielo ktoré určite patrí do zbierky každého hudbu milujúceho človeka. Mne osobne najviac vyhovujú Crosstown traffic, 1983, a samozrejme voodoo child,.


reagovat