Hendrix, Jimi / Electric Ladyland (1968)

Hendrixovo slavné dvojalbum Electric Ladyland je opravdovou klasikou dějin elektrické kytary a myslím, že každý milovník progresivního rocku by je doma měl mít povinně jako třeba slovník cizích slov. Je významným projektem šedesátých let, ale zároveň i nadčasovou sondou do budoucnosti elektrické hudby. Přírodní kytarový génius způsobil prvním albem Are You Experienced? revoluci a druhým albem Axis: Bold As Love potvrdil vzestupnou progresivní tendenci rozvíjet odvážné hudební představy dál a dvojalbem Electric Ladyland stanul na nejvyšším vrcholu virtuálního hudebního mrakodrapu….
Tahle eufémisticky laděná slova nevolím ve snaze stavět Jimimu nový pomník. Ten už je postaven dávno dávno předtím a já jenom svým skromným způsobem přicházím, abych se vůči tomu grandióznímu projektu vymezil. Dlouhá léta je nedílnou součástí mé sbírky a vracím se k němu vždycky s úctou a respektem…

…AND THE GODS MADE LOVE – prapodivně preparované zvuky lidských hlasů a strašidelný astrální šum se vám dere do uší, jako hudba z neznámých sfér

HAVE YOU EVER BEEN (TO ELECTRIC LADYLAND) – klouzavé tóny elektrické kytary a téměř mazlivý hlas Jimiho s doprovodnými sbory z pozadí a máme tu skladbu v níž těžko uchopíme nějakou konkrétní melodii. Náladotvorné tónové obrazy kytarových proměn s mírně nahallovaným tónem a přitlumená baskytara a bicí nástroje jakoby spíš předstíraly než skutečně vytvářely konkrétní základy…..

CROSSTOWN TRAFFIC – tady už ovšem dochází k přímému attacku. Bzučivý zvuk bílého fendera a Jimi Hendrix – zpívající a hrající je mezi námi a baskytarové nástupy Noela Reddinga a bicí nástroje s bohatými breaky Mitche Mitchella rozehrávají první divokou partii těžkou pojmenovatelné a zařaditelné hudby, v níž se prolíná kvílivá kytara s násobenými hlasy

VOODOO CHILE – klasický model Jimiho kytarového pojetí. Citlivě modulované kytarové tóny bez zkreslení vycházejí z bluesového idiomu a rozehrávají dané téma. Přesně podle černošského modelu, ale s osobitým přístupem zde máme možnost naslouchat jemným vyhrávkám kytarových motivů, ale také nemůžeme přeslechnout přitlumený sound hammondek. Sedí za nimi mladý Stevie Winwood z Traffic, ale hostuje zde na baskytaru i Američan Jack Casady z Jefferson Airplane. Nádherný příklad nahraného jam session. Jimiho kytara kouzlí prostorové dlouhé tóny a v rychlých obratech mění napětí, zatímco Winwood hraje spíše dlouhé tóny na hammondky, ale občas rozvíjí akordický motiv a kytara a varhany zde vzájemně prostupují strukturou improvizace za pečlivé asistence rytmiky. Myslím, že i kytarista, který se snaží proniknout technicky i výrazově do blues a jednotlivých tónových modulací, má zde výtečnou příležitost najít recept, jak se prosekávat nelehkou cestou vpřed. Názorný příklad jedinečně uvolněné energie a zvukových experimentů…..

LITTLE MISS STRANGE – playbackované kytary mají švih a melodickou linku. Ano, tady jasně poznáváme šedesátá léta ve vedeném zpívaném hlasu baskytaristy Noela Reddinga. Mitch Mitchell na bicí nástroje předvádí řadu rychlých breaků a drží napětí v rytmických proměnách, ale je to Jimi který kouzlí s kytarovými technikami a barvami. Je to typ skladby, který v Hendrixoivě repertoáru sotva najdete

LONG HOT SUMMER NIGHT – sborové hlasy a kytarové obrazce se vzájemně prolínají jako v americkém soulu. Vliv černošské hudby ve skladbě je nezpochybnitelný a drží pevně pohromadě s rockovou rytmikou. Na klavír zde pohostinsky vystupuje Američan Al Kooper, který fascinoval Hendrixe na projektu Supersession a nabídl mu možnost spolupráce na svém albu. Sborové zpěvy, Hendrixův hlas a jeho kytarové vyhrávky zde homogenním způsobem prostupují strukturou skladby a vytvářejí dokonalý celek….

COME ON (LET THE GOOD TIMES ROLL) – razantní kytarový nástup v podobě moderně uchopené rockandrollové formy, které je po hendrixovském způsobu rozvíjena nejen přitlumeným zpěvem, ale především přiostřeným kytarovým tónem v rychlých výměnách barev a tak tu máme výtečně pracující wah wah pedál a Jimi zde vystaví vynikající kytarové sólo, které se jako klubko hadů svíjí v záblescích šlehajících plamenů. Rozvíjení kytarového tématu zní velmi razantně a nadčasově a jestliže někdo považoval v r. 1968 rock and roll za překonanou hudební formu, Jimi dokázal, že do ní může vstoupit zajímavými postupy a jeho schéma rozvinout do podmanivé formy

GYPSY EYES – výtečný bubenický úvod šlapajících Mitchellových bicích nástrojů a to už je tu Jimi, který předvádí na elektrickou kytaru neuvěřitelné kousky. Když se do struktury skladby ponořím, mám pocit že zde hrají tři možná čtyři hráči na kytaru. Jimi to ovšem zvládne opravdu sám a navíc k tomu ještě stačí zpívat. Sekané rytmy a proporcionálně rozvíjení tématu ve výtečných barevných obrazcích s jedinečnými doprovody a přitlumenou hrou na strunách, stejně jako rozechvívání tónů v neuvěřitelných obratech. Opravdu famózní záležitost, předbíhající dobu. Práce s tónem, výrazem a barvou se spojuje v jeden pevný celek…. Zkrátka nepopsatelné! Takhle v dané době nehrál ani Clapton, ani Lee, ani Beck, ani Townshend….

BURNING OF THE MIDNIGHT LAMP – další příklad progresivního uchopení rockové formy. Melodickou linku zde dokonale zastupuje citlivě ovládaný wah wah pedál a elektrický spinet na který hraje Mike Finnigan. Stupňování harmonické roviny a vzdálené psychedelické hlasy v pozadí se propojují s aplikací wah wah pedálu, který byl revolučním nástrojem dobu. Zvuk skladby je studiově upraven ve zvláštních modulacích a tak máte pocit, jakoby se jednotlivé zvuky přelévaly a valily se na vás ze všech stran. Tady ten vliv těch psychotropních látek přímo cítím…. Vytvořit takovou skladbu, natočit a interpretovat už samo o sobě bylo mimořádným kumštem……

RAINY DAY, DREAM AWAY – další skladba je opět kompozicí ve stylu jam session. Vystupují v ní opět různí hosté – studiový hráč na hammondky Mike Finnigan, hráč na trubku Freddie Smith, a za bicí soupravou sedí rozložitý černošský bubeník Buddy Miles, kterému rytmickou linku pomáhá rozvíjet hráč na conga Larry Faucette. Jimi sólově zpívá a výtečně frázuje v duchu transformované bluesové formy. A samozřejmě zde nechybějí kytarové experimenty s wah wah pedálem – úžasná práce s ohýbáním zvuku, která je ovšem nečekaně tlumena a ukončena, aby se mohla přihlásit ke slovu další skladba….

1983…(A MERMAN I SHOULD TURN TO BE) – pilovaní strun a pozvolný nástup kytarových výměn, v níž se snoubí zajímavé doprovody s jemnými vyhrávkami. Lidský hlas má psychedelickou ozvěnu a provází ho tajemný šepot a dozvuky v pozadí. Hendrix zajímavým způsobem ohýbá kytarové tóny a zajímavé přeznívání strun tříští Mitchellův důrazný bubenický doprovod a Reddingovy basy. Také zde je přítomen host – flétnista Chris Wood z Traffic. Skladba se jakoby ve zvláštních harmoniích ztrácí a houpe se na snivých sítích, ale vzápětí nekompromisní zvuk elektrické kytary a bicích ji vracejí do reality a v závěru už zase vnímáme tajemné cinkání, šepot a Mitchell nám předvádí svoje jemné kousky na činely a práce se zvukem. Citovaná psychedelie se zde promítá do zvukových impresí vytvářených kytarovými tóny a barvami, ale i šuměním činelů a jemným tikotem bicích nástrojů. Přeznívání tónů má mírně orientální opar a vyvolává zvláštní vize a asociace, které jsou ponechány posluchači k vytváření vlastních představ. Na danou dobu velmi odvážný pokus dostat na album podobné záležitosti, na které si snad troufali jenom raní Pink Floyd, ale v méně agresivních obrazech……V další fázi se dokonce propojuje kouzlení Hendrixe a Reddinga, až se opět ve zřetelených konturách jako z nitra žhavého jádra Země přihlásí ke slovu úderná rocková forma s bubenickými přechody a Hendrixův hlas zní jako ze záhrobí a bzučivé a kvílivé zvuky kytary zcela ovládnou prostor do kterého vstupuje rytmické téma ve stylu Ravelova Bolera. Krásný příklad pro využití stereofonní domácí aparatury s přeléváním zvuků z kanálu do kanálu

MOON, TURN THE TIDES… gently gently away – tajemné šumění ve stylu science-fiction zní téměř strašidelně

STILL RAINING, STILL DREAMING – to je ovšem pokračování přerušeného tématu Rainy Day, Dream Away…. Vždycky mě facinovalo, jak Jimi dokázal aplikovat kytarovým kouzlení virtuální zvuk telefonního rozhovoru: „Halo!“ „Kdo je tam?“ „To jsem přece já….! Fantastický nápad bez aplikace lidského hlasu! A už tu jede jam session s zmíněným Finniganem na hammondky, Milesem na bicí nástroje a sborové hlasy se zde prolínají s Jimiho kvákající kytarou, která totálně ovládá prostor za tremola varhan a důrazné šlapající rytmiky. Drásající sound kytary, varhan a kouzlení se zvuky opět přivádí člověka k úžasu, jak se dokáže skupina při kolektivní improvizace odvázat, samozřejmě s ohledem na dobu vzniku, kdy takové věci na albech byly skutečně velmi nezvyklé a revoluční…

HOUSE BURNING DOWN – další vynikající příspěvek na album. Fantastická práce s kytarovými kouzly ve stereofonním efektu, které se na vás valí téměř ze všech stran. Skladba má sice melodickou linku, ale klasickou melodii v ní nehledejte. Střídání rytmů vás na chvíli zavede k osobitému tangu, ale i k divokým proměnám, kde se lidské hlasy násobí ozvěnou a kytarové jízdy prostorem mění barvy a rychlosti. Famózní kytarová hra s odpovídajícím efektem a do toho všeho stačí Jimi ještě zpívat a frázovat. Úderné, zásadní a plné uvolněné energie, která v daných proporcích přímo praská ve švech. Moje osobní fantaskní představy vidí noční krajinu s hořícím domem, jehož plameny se vznášejí vzhůru k nebesům a Jimi v závěrečné fázi skladby provádí neuvěřitelné věci na elektrickou kytaru a vy máte pocit, jakoby najednou startoval motorku a přidal plyn a odjel do dálky… Neuvěřitelné!

ALL ALONG THE WATCHTOWER – převzatá skladba od Boba Dylana, která se stala v Hendrixově provedení nenapodobitelným modelem dokonalé coververze. Jimi dokázal ze skladby vytáhnout základní melodii, ale důraznými akcenty a rytmickými proměnami do ní vložit takové množství hudební a kytarových nápadů, které se dají odděleně studovat jako vlastní tematický základ. Je neuvěřitelné, co všechno dokázal vložit do skladby v razantních doprovodech, v divokých kytarových nájezdech a zvukových náletech. Jeho hlas je zastřený a přesto přiostřený v patřičných okamžicích a Mitchellovy bicí nástroje i Reddingova basová linka zde stojí na vysokém piedestalu interpretačních schopností. Znovu cítím, jak se mě zmocňuje jakési nepojmenovatelné vnitřní vzrušení, třebaže znám skladbu už desítky let. Fantastický obraz kytarové geniality a muzikálnosti!


VOODOO CHILD (SLIGHT RETURN) – škrábání strun, perkusivní zvuky na elektrickou kytaru a opětná aplikace wah wah pedálu a máme tu další klasické hendrixovské téma, kde Mistr předvádí svoji práci se zvukem a rozvíjení tónových modulací od základního akordu. Šamanský proces, kdy se ze skladby, ve které není žádná konkrétní melodická linky, jenom akordické obrazce, které slouží jako odrazové můstky ke kytarovým eskapádám. Hendrixův hlas je mírně za instrumentálním základem skladby, přesto vnímáte jeho nezadatelný podíl na napětí skladby, která páteřním způsobem tkví v kytarových imaginacích za doprovodu šustících a bezpečně dusajících rytmů. Jedinečná tečka nad dvojarovým projektem, která vám zůstane dlouho znít v uších…

Když si bude chtít někdo připomenout barevná kreativní šedesátá léta jejich druhé poloviny, myslím, že Electric Ladyland je názorným příkladem jako do nich vstoupit a nasát onu atmosféru uvolnění a barevnosti s vynikajícími instrumentálními nápady, na kterých stavěly svoje kariéry kytaroví hráči dalších desetiletí, ať už svoji hudbu pak nazývali blues, funk, hard rock, heavy metal nebo fusion music. Zázračné geniální dílo předčasně zemřelého Mistra, před kterým se s úctou skláním….
Klasické „šachování“ s obalem nahých žen a Hendrixovy hlavy v odstínu plamenů už patří ke klasickému kladení si otázek: Proč? – s hudbou to však nemá nic společného, nebo ano?
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv diskusí!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi