Hendrix, Jimi / Electric Ladyland (1968)

Příprava posledního alba v sestavě starých Experience byl skutečně monstrdílem, zabírajícím de facto plochu dvojalba. Přesto patří tohle album, dokonalý pomník doby, ale i schopností hlavního principála, z mého pohledu k nejdokonalejším v rockových dějinách. Hodně lidí přerod k experimentální, vážnější formě nepochopila už tehdy a nad Jimim zlomila hůl. Byly už potíže se sestavou, hraje tu velké množství hostů.

Tunelovitý efekt s mutovanými hlasy a šílenými údery rytmiky, to je vpravdě očistný úvod ...and the Gods Made Love..., pak ale jimi přichází s něžně rozhýbanou melodickou subtilní kráskou Have You Ever Been (In Electric Ladyland) s typickým tématem lásky s mnoha ženami. Klidná, atmosférická Jimiho poloha, prosycená pachem efektů... S hitovkou Crosstown Traffic už je tu ale klasická úderná hendrixovina se syrovým kytarovým přívalem a poctivým rytmickým kobercem. Tady mohli být plně spokojeni a nasyceni i fanoušci jeho staré tvorby.

Nevím ale, jak s historickým čtvrthodinovým monumentem Voodoo Chile, ukazujícím zcela strhujícím způsobem celou škálu jeho revolučních technik. Černočerně bluesově rozhýbaný motiv s nespoutaným zpěvem, na basu tu řádí Jack Casady a procítěnými varhanními ornamenty ji nezapomenutelně vyzdobil Steve Winwood (Traffic, se kterými Jimi i jamoval). Vzniká tak monumentální hymna, kde jsou patrné prakořeny jeho tvorby, ale i absolutní volnost a nespoutanost jeho kytarového pojetí, která se ještě stupňovala naživo. Stojí za to sledovat i monstrózní dělostřelbu Mitche Mitchella, vyplňuje někdy každou milisekundu.

Little Miss Strange napsal Noel Redding a taky si jí s Mitchellem zazpívali. Jde o melodickou rockovou pecku s lehkým závanem psychedelie, tenhle energický styl, připomínající nadopované Rolling Stones, je znám už z jejich předchozích příspěvků na alba Experience - palec nahoru. Long Hot Summer Night zahajují Reddingovy basové údery, pak se promění v melodický rockový mejdan, přiléhavější název už nebyl možný. Způsob, jakým Jimi sází na krku melodie, je opět nenapodobitelný... Come On (Let The Good Times Roll), jinak bluesový standard Earla Kinga. Stylová kostra jsou sice zachovány, ale v čele se šíleným Jimim pořádně nabuzené a zrychlené do strhující syrové rockové podoby, do kterého vstupují bez milosti ječící sóla a záplava ďábelsky sázených riffů.

Bicí pochod Mitchellův a melodická záplava tónů z Jimiho kytary, hardrockově zatěžkanou Gypsy Eyes musíte zachytit od začátku, jinak vás úplně zasype. Ne ploše necelých čtyř minut opět Jimi předvádí stovky obratů, sól, vyhrávek a surových hladových výjezdů...neuvěřitelné, do toho ještě stíhá melodicky strhující zpěv. Burning of the Midnight Lamp je pořádně experimentálním peklem, který unikátně dobarvuje Jimiho elektrický harpsichord, celé to má temnou, dekadentní, apokalypticky těžkou náladu, z níž není úniku. Jen pro odolné.

Rainy Day, Dream Away (s Buddym Milesem za bicími) je eroticky laděná, jazzem načichlá skladba, jsou tu conga Larryho Faucetta a parádní varhany tentokrát obstarává velmi zdařile Mike Finnigan. Ale hlavně tenorsaxofon Freddieho Smitha posunul hudbu opět někam, kam se Jimi zatím skoro nedostal, jen zlehka na předchozím albu. Jimi se tu taky drží značně zpátky, aspoň na své poměry. 1983...A Merman I Should Turn to Be je už klasikou s nádherně dobově melodicky klenutým úvodem, dotýkajícím se pomalu až nějakého soundtracku a klidnými, velebnými mezihrami, vše na ploše přes třináct minut. Prosvítá tu zřetelně kalifornská atmosféra, kterou Jimi samozřejmě důkladně načichl. Jsou tu i klidné experimentální mezihry, Jimi zde uchopil výrazně i basu, cinkají perkuse a je tu i flétna Chrise Wooda. Převažuje tu experimentální poloha Experience, pro připravené radost vstoupit a kochat se.

Moon, Turn the Tides...Gently Gently Away je efektovou "ozvěnou" před nástupem Still Raining, Still Dreaming, volným pokračováním Rainy Day..., tyhle čtyři minuty patří skoro jen Jimimu a jeho úporné, živelné a totálně hudbě odevzdané a drsné hře s odletujícími sóly jak snopy jisker. Zde Buddy Miles to podporuje pralesním bušením. House Burning Down Jimiho ohnivé sólíčko přímo zahajuje, jsou tu klasicky klenuté melodie, ale i spousta efektů a experimentů a Mistr si tu vzal opět na bedra i basu. Je to opět hlavně jeho show.

Co dodat k legendární předělávce Boba Dylana All Along the Watchtower, z níž vlastně zůstala jen melodie a ještě ji proslavil geniální Forrest Gump? Už úvodní sekaný motiv mě totálně vystřelí ze sedačky, aby mě fenomenální Jimiho sólo rovnou odpálilo na oběžnou dráhu. Je tu mnoho zcela nových melodických linek, motivů, triků a Jimi to zcela znovu přearanžoval, takže původní skladbu poznáváme jen nezřetelně. Navíc tématicky a textově snad dokonalé ztělesnění reality konce 60. let. Neskutečný a neuvěřitelný více než cover, tady má to předělávání smysl a význam, pro Jimiho spíš jen inspirace. Řítíme se ale bez brzd k závěru s dodatkem Voodoo Child (Slight Return) - rozžhavená, drsná, síru a jed plivající Jimiho kytara se tu skutečně zhmotnila v důkladné rockové monstrum, a Jimiho přitažlivý, velitelský hlas jen násobí emoce, utržené ze řetězu. Ne, závěr tohoto monstra hudebních dějin nebude klidný a mírný, ale plně pod taktovkou šílence za šesti strunami, který rozpoutal Armageddon...

Už když člověk čte seznam skladeb, většina z nich jsou klasikami, dodnes mnohokrát lépe či hůře předělané nebo rovnou ukradené. Dylanova All Along the Watchtower - neznám moc smysluplnějších předělávek. Za ten příval nápadů a triků, famózní zvukové a stylové propojení dávám krásných šest z pěti. Díky tam nahoru, Jimi, co jsi tu předvedl, jen tak asi překonáno nebude!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi