horyna - @ 03.01.2020 | #

Jimy Hendrix byl ve své době nejlepším rockovým kytaristou, který do té doby na naší zeměkouli pobýval. Toť holý fakt. Je velice těžké nemluvit ve spojitosti s jeho osobou v superlativech. A je nesnadné se jeho muzikou narychlo prokousat. I když může leckdo namítnou, že jde o obyčejný rock, toto tvrzení se dle mého vůbec nezakládá na pravdě. Jimi hraje v několika stylově odlišných dimenzích, které vzájemně propojuje, čímž vzniká mohutná hudební/kytarová masa nejednotného směru, s velice složitou, nešablonovitou strukturou, která dá stran pochopení nejednomu jedinci pořádně zabrat.

Na svém třetím albu jež bylo pojato jako dvoj, je jeho kytarové opanování tehdy dostupných rockových i nerockových směrů nejmarkantnější. Z každé písně vyzařuje silné kouzlo osobitosti a energie. Jimi hraje jako ďábel a svým černošským naturelem přidává do muziky výraznou známku jedinečnosti a cizokrajného espritu. Košatým přístupem a rozkročením nad vším hudebním, se prezentuje jako maximálně nadaný a všestranný hudebník, kterému vychází na co jen sáhne.

Electric Ladyland je jeho majstrštyk složený z tisíců barev a do té doby nepoznaných chutí. Desku otevírají údery, zvuky a hlasy jako ze samotného pekla. Skvělá je též druhá Have You Ever Been a ještě lepší trojka Crosstown Traffic. Vše zbrzdí extrémní improvizace zpoza Voodoo Child. Já osobně mám proto raději druhou část desky, která mi připadá stylově bohatší, pestřejší a jazzově hravější.

Písně jako Rainy Day, Dream Away, Still Raining, Still Dreaming, House Burning Down, nebo All Along the Watchtower řadím na samotný vrchol rockového potravinového řetězce. Po Beckovi už nikdy nepřišel jiný/druhý Beck, Po Pageovi díru do světa už nikdy neudělal jiný/druhý Page a ani po Jimi Hendrixovi se mezi rockovými titány už nikdy nezjevil druhý Jimi Hendrix. Čest jeho památce a umění, jež nás už přes půl století oblažuje skrze drážky záznamových médií.

Voytus @ 03.01.2020 14:25:25 | #
Fantastická deska! Jedna z těch, kterou byť znám již dvacet let a slyšel jsem jí mnohokrát, tak stejně při každém poslechu se odněkud zjeví nějaký motiv, který mi předtím unikl.

Osobně si nemyslím, že by bluesová verze Voodoo Child desku brzdila - ale je to můj pohled kytaristy na věc, takže to beru ještě trochu jinak, než z poslechového pohledu. Je to možnost nahlédnout přímo do tvůrčího procesu a geniálního hudebního myšlení mistra Henrixe. Podobně na mě působí verze House of Red Light z Isle of Wight - tam to hledání "dokonalé fráze" je ještě znatelnější. Ale beru, že to může být i poněkud zdlouhavé.

Sólo ve Watchtower je zase protikladem - krátké fráze, pokaždé hrané s jiným efektem jsou skvěle vystavěné, promyšlené a vygradované.

A asi bych mohl donekonečna rozebírat každou píseň. Takže jen dodám, že jsem nikdy nepochopil, jak počítali Have You Ever Been... To je mi vážně záhadou.