horyna - @ 03.01.2020 | #

Jimy Hendrix byl ve své době nejlepším rockovým kytaristou, který do té doby na naší zeměkouli pobýval. Toť holý fakt. Je velice těžké nemluvit ve spojitosti s jeho osobou v superlativech. A je nesnadné se jeho muzikou narychlo prokousat. I když může leckdo namítnou, že jde o obyčejný rock, toto tvrzení se dle mého vůbec nezakládá na pravdě. Jimi hraje v několika stylově odlišných dimenzích, které vzájemně propojuje, čímž vzniká mohutná hudební/kytarová masa nejednotného směru, s velice složitou, nešablonovitou strukturou, která dá stran pochopení nejednomu jedinci pořádně zabrat.

Na svém třetím albu jež bylo pojato jako dvoj, je jeho kytarové opanování tehdy dostupných rockových i nerockových směrů nejmarkantnější. Z každé písně vyzařuje silné kouzlo osobitosti a energie. Jimi hraje jako ďábel a svým černošským naturelem přidává do muziky výraznou známku jedinečnosti a cizokrajného espritu. Košatým přístupem a rozkročením nad vším hudebním, se prezentuje jako maximálně nadaný a všestranný hudebník, kterému vychází na co jen sáhne.

Electric Ladyland je jeho majstrštyk složený z tisíců barev a do té doby nepoznaných chutí. Desku otevírají údery, zvuky a hlasy jako ze samotného pekla. Skvělá je též druhá Have You Ever Been a ještě lepší trojka Crosstown Traffic. Vše zbrzdí extrémní improvizace zpoza Voodoo Child. Já osobně mám proto raději druhou část desky, která mi připadá stylově bohatší, pestřejší a jazzově hravější.

Písně jako Rainy Day, Dream Away, Still Raining, Still Dreaming, House Burning Down, nebo All Along the Watchtower řadím na samotný vrchol rockového potravinového řetězce. Po Beckovi už nikdy nepřišel jiný/druhý Beck, Po Pageovi díru do světa už nikdy neudělal jiný/druhý Page a ani po Jimi Hendrixovi se mezi rockovými titány už nikdy nezjevil druhý Jimi Hendrix. Čest jeho památce a umění, jež nás už přes půl století oblažuje skrze drážky záznamových médií.

Voytus @ 05.01.2020 13:00:23 | #
A mě těší, že Vás mé příspěvky obohacují - stejně tak ale rád čtu a i se osobně bavím s řadovými posluchači. Rád řeším hudbu i po té emoční stránce, co dělá s někým, kdo třeba ani nemá hudební sluch, jaké to je z té druhé stránky, když si své oblíbené melodie ani neumíte zazpívat, a přesto pak třeba někdo takový na koncertech v publiku reaguje nadšeně, když mu tem jeho song zahrajeme. Je to neuvěřitelné osvěžení, protože přeci, řešit jen technické aspekty vystoupení, zvuku atd. dokáže být leckdy i ubíjející. Když se do toho hudebník až moc zažere, tak může tohle emoční spojení s posluchačem ztratit - takže se snažím být pořád ve střehu.

I já přispěji svou teorií o možném Hendrixově pokračování: Myslím si totiž, že by dělal více to, co je mu vlastní - víc soul a funk. Proto chtěl hrát s Buddy Milesem a Billy Coxem. Možná by natočil i to plánované album s Milesem Davisem. Marně si snažím přestavit, jak by to asi mohlo znít. Byl by to organizovaný jam a la Bitches Brew s výraznější kytarou? Znělo by to ještě v íc černě? Podpořil by ostrými riffy Davisovu naefektovanou trubku? Vznikla by nějaká krásná pomalá věc jako Bold as Love nebo Little Wing, v níž by Davis oprášil svůj "smutný nočí" tón z dřívější doby? To je třeba počin, u nějž zamrzí, že nebyl nikdy realizován.