Reakce na recenzi:

Antony - @ 31.01.2023

Po natočení první desky vyrážejí KANSAS na turné, aby se představili co největšímu množství příznivců rockové muziky na americkém kontinentu. V té době to byl jediný způsob, jak získat oddané obecenstvo a popularitu. Tedy, kromě rádiového omílání hitovek, kterými naši hoši tehdy jaksi nedisponovali. Nezbylo než cestovat, hrát a hrát, a všechno řešit za pochodu. Všechno, to znamená i skládání a přípravu nového materiálu. Moc dobře věděli, že po konci šňůry budou muset nahrát své druhé album. A to potřebovali potřebovali co nejsilnější.

Jakmile se navrátili z cest, během nichž vystupovali například s The KINKS v Phoenixu, dali se ve studiu do díla. Na výsledku je znát, že se moc neohlíželi zpět a dali tak vzniknout svěžímu a sebevědomému hudebnímu materiálu. Takový přístup je mi velmi sympatický. Skladatelská suverenita protagonistů dává muzice to co potřebuje, jsou v ní jasně zřetelné všechny žádoucí atributy. Jednotlivé imaginární obrazy lze ve skladbách krásně číst, což vede k bezprostřednímu a živému zážitku. Samozřejmost a lehkost s jakou hudba tryská je v úplném kontrastu s debutem. Múza se probudila a je pěkně odvázaná.

Potkávají se tu tři kratší songy a tři delší suity. Tedy opět kolísání mezi drsňárnou a načechraností. Tentokrát ale všechno funguje, vzájemně se podporuje a v konečném efektu přináší chutěmi prorostlý zážitek z uměleckého díla. Hned v úvodní našlápnuté Down The Road slyším úplně hmatatelně něco z nizozemské legendy GOLDEN EARRING a jejího pojetí artového hard rocku na albu Eight Miles High (1969). Přiškrcený zpěv s vibratem, neúprosný běh kupředu, freneticky swingující basa a světélkující erupce energie. Ohromující. Nebo houpavá bluesovitost v boogie Lonely Street, ta dovede doslova omámit, je svalnatá jako rytmus nezastavitelné parní mašiny na staré americké železnici, co vede až za obzor.

Dlouhé skladby plnou náručí rozdávají rytmicky výpravné symfonično podpořené klávesami. Zde americká syntéza rocku s líbivou pompézností již začíná trošku vylézat na povrch. Evropské kapely se pustily do podobných kombinací až o pár let později (třeba The ALAN PARSONS PROJECT). Obzvláště malebně klenutá Lamplight Symphony je parádní. Ačkoli je kratší než titulka, mám z ní vždycky pocit, že jde o dvojnásobně dlouhou symfonickou báseň. Emotivním způsobem líčí příběh vdovce, který se setkává s přízračným zjevením své zesnulé ženy, jež mu říká, že jednoho dne budou opět spolu.

Desku završuje oslavná Incomudro - Hymn to the Atman, kterou skupina vystoupala na vrchol artové sošnosti. K tomu byl v roce 1975 už potřeba také kus odvahy a sebedůvěry. V této skladbě se překvapivě vyskytuje bubenické sólo, které plní roli jakézi katarze, obzvláště když téměř disonantní klávesový trylek v jeho středu zlomí jeho kletbu. Zajímavé je, co o této skladbě říká sám Livgren: "Tato píseň ilustruje můj synkretický přístup k náboženství. Snažím se v ní spojit prvky hinduismu s prvky zen buddhismu." Ano, religióznost osobnosti pana Kerryho ještě způsobí mnohé.

Album má zřejmý dramaturgický záměr a směřuje celkem k jednoznačně definovanému hudebnímu vyznění. Pozitivně působí výborná produkce i aranže, instrumentální postupy dávají více vyniknout hudebním nápadům. Pořád se ale na nás valí dost ostrá muzika, v tomhle KANSAS nedělají kompromis. Jak byla jednička lehce do jazzrocku, dvojka přese všechen art absolutně neztrácí hard rockovou tvář. Také nutno zdůraznit, že zůstalo zachováno poznávací znamení - příměs ostrých housliček a spousty melodiky. Také zvuk je daleko kultivovanější, nic rušivě netrčí, a třeba basa nebo kytarová sóla, to je naprosté pochutnání.

Dvojka KANSAS má od první noty daleko větší tah než debut a tento kinetický živel jí vydrží až do samotného závěru. Všechno, co se na debutu nepovedlo dotáhnout, je zde předvedeno v dokonalé podobě. KANSAS ukázali, že dovedou nesmlouvavě hrdě nahodit krátké skladby a ukázkově velkolepí jsou zase v delších kompozicích. Jedno z těch vzácných alb, co po jeho konci chceš hned nasadit jehlu zpátky na začátek. Všechno si sedlo, zapadlo do sebe a muzika rozdává bezbřehou radost. Nádhera! A ještě dodám faktografickou informaci - album Song For America se nakonec vyšplhalo na 57. místo hitparády a 20. 06. 1980 se stalo zlatým.

Tady neexistuje jediná pochybnost, dát či nedát absolutorium. Spíše se táži, jestli se fakt jedná o to nejlepší, co od nich poznám, nebo se objeví něco alespoň stejně účinného. Myslím, že by klidně ještě mohlo..

US CD Kirshner ZK 33385 (1988)
Dynamic range – DR13
45:05