Kansas - Song for America (1975)

Po natočení první desky vyrážejí KANSAS na turné, aby se představili co největšímu množství příznivců rockové muziky na americkém kontinentu. V té době to byl jediný způsob, jak získat oddané obecenstvo a popularitu. Tedy, kromě rádiového omílání hitovek, kterými naši hoši tehdy jaksi nedisponovali. Nezbylo než cestovat, hrát a hrát, a všechno řešit za pochodu. Všechno, to znamená i skládání a přípravu nového materiálu. Moc dobře věděli, že po konci šňůry budou muset nahrát své druhé album. A to potřebovali potřebovali co nejsilnější.

Jakmile se navrátili z cest, během nichž vystupovali například s The KINKS v Phoenixu, dali se ve studiu do díla. Na výsledku je znát, že se moc neohlíželi zpět a dali tak vzniknout svěžímu a sebevědomému hudebnímu materiálu. Takový přístup je mi velmi sympatický. Skladatelská suverenita protagonistů dává muzice to co potřebuje, jsou v ní jasně zřetelné všechny žádoucí atributy. Jednotlivé imaginární obrazy lze ve skladbách krásně číst, což vede k bezprostřednímu a živému zážitku. Samozřejmost a lehkost s jakou hudba tryská je v úplném kontrastu s debutem. Múza se probudila a je pěkně odvázaná.

Potkávají se tu tři kratší songy a tři delší suity. Tedy opět kolísání mezi drsňárnou a načechraností. Tentokrát ale všechno funguje, vzájemně se podporuje a v konečném efektu přináší chutěmi prorostlý zážitek z uměleckého díla. Hned v úvodní našlápnuté Down The Road slyším úplně hmatatelně něco z nizozemské legendy GOLDEN EARRING a jejího pojetí artového hard rocku na albu Eight Miles High (1969). Přiškrcený zpěv s vibratem, neúprosný běh kupředu, freneticky swingující basa a světélkující erupce energie. Ohromující. Nebo houpavá bluesovitost v boogie Lonely Street, ta dovede doslova omámit, je svalnatá jako rytmus nezastavitelné parní mašiny na staré americké železnici, co vede až za obzor.

Dlouhé skladby plnou náručí rozdávají rytmicky výpravné symfonično podpořené klávesami. Zde americká syntéza rocku s líbivou pompézností již začíná trošku vylézat na povrch. Evropské kapely se pustily do podobných kombinací až o pár let později (třeba The ALAN PARSONS PROJECT). Obzvláště malebně klenutá Lamplight Symphony je parádní. Ačkoli je kratší než titulka, mám z ní vždycky pocit, že jde o dvojnásobně dlouhou symfonickou báseň. Emotivním způsobem líčí příběh vdovce, který se setkává s přízračným zjevením své zesnulé ženy, jež mu říká, že jednoho dne budou opět spolu.

Desku završuje oslavná Incomudro - Hymn to the Atman, kterou skupina vystoupala na vrchol artové sošnosti. K tomu byl v roce 1975 už potřeba také kus odvahy a sebedůvěry. V této skladbě se překvapivě vyskytuje bubenické sólo, které plní roli jakézi katarze, obzvláště když téměř disonantní klávesový trylek v jeho středu zlomí jeho kletbu. Zajímavé je, co o této skladbě říká sám Livgren: "Tato píseň ilustruje můj synkretický přístup k náboženství. Snažím se v ní spojit prvky hinduismu s prvky zen buddhismu." Ano, religióznost osobnosti pana Kerryho ještě způsobí mnohé.

Album má zřejmý dramaturgický záměr a směřuje celkem k jednoznačně definovanému hudebnímu vyznění. Pozitivně působí výborná produkce i aranže, instrumentální postupy dávají více vyniknout hudebním nápadům. Pořád se ale na nás valí dost ostrá muzika, v tomhle KANSAS nedělají kompromis. Jak byla jednička lehce do jazzrocku, dvojka přese všechen art absolutně neztrácí hard rockovou tvář. Také nutno zdůraznit, že zůstalo zachováno poznávací znamení - příměs ostrých housliček a spousty melodiky. Také zvuk je daleko kultivovanější, nic rušivě netrčí, a třeba basa nebo kytarová sóla, to je naprosté pochutnání.

Dvojka KANSAS má od první noty daleko větší tah než debut a tento kinetický živel jí vydrží až do samotného závěru. Všechno, co se na debutu nepovedlo dotáhnout, je zde předvedeno v dokonalé podobě. KANSAS ukázali, že dovedou nesmlouvavě hrdě nahodit krátké skladby a ukázkově velkolepí jsou zase v delších kompozicích. Jedno z těch vzácných alb, co po jeho konci chceš hned nasadit jehlu zpátky na začátek. Všechno si sedlo, zapadlo do sebe a muzika rozdává bezbřehou radost. Nádhera! A ještě dodám faktografickou informaci - album Song For America se nakonec vyšplhalo na 57. místo hitparády a 20. 06. 1980 se stalo zlatým.

Tady neexistuje jediná pochybnost, dát či nedát absolutorium. Spíše se táži, jestli se fakt jedná o to nejlepší, co od nich poznám, nebo se objeví něco alespoň stejně účinného. Myslím, že by klidně ještě mohlo..

US CD Kirshner ZK 33385 (1988)
Dynamic range – DR13
45:05
reagovat

hejkal @ 01.02.2023 10:40:28
Súhlasím, že ide o prvý klasický album kapely, v jeho duchu budú pokračovať (s malým úkrokom k nejakým tým "hitovkám") prakticky celé 70. roky. A keďže som si prakticky istý, že k Two For The Show sa vo svojej chronologickej aktivite nedostaneš, dodám aspoň to, že aj na pódiu kapela núkala šou, aká sa len tak nepočuje.

Antony @ 01.02.2023 08:20:21
hejkal:
Tvoji jistotu potvrzuji :)

Verze č. 1 - Science fiction:

Americká Kapela Kansas stihla za svou krátkou kariéru vydat pouze tři plnohodnotné desky, které dodnes patří mezi nejlepší alba z artrockové vlny sedmdesátých let. A právě album Song for America je obligátně mezi prog veřejností velebeno jako jejich nejlepší.

Jižanský kolorit debutní nahrávky šel stranou a do popředí se natlačily progresivní směry, přívětivé pro fanoušky kapel z ostrovní Británie. Skladbám se přirozeně natáhla minutáž. Je tady šest písniček, tři kratší (první, dechberoucí ostrá palba, kterou si odhalekal houslista Rob) a tři desetiminutové suity natřískané nápady, které v nich vřou a probublávají z Kansas-hrnce až na rozpálenou plotnu.

Verze č. 2 - Přítomnost:

Americká Kapela Kansas stihla za svou dlouhatánskou kariéru vydat už čtrnáct klasických studio nahrávek a deska Song for America patří neprávem mezi zapadlé poklady ze sedmdesátých let. Deska stojí ve stínu skvělého, ale přístupnějšího dubutu, přestože byla - co se prodejů týče - úspěšnější. Ze strany druhé je rámována alby, která Kansas zajistila hudební nesmrtelnost. Přitom ale tahle okvětní sbírka není o nic horší než vrcholek ledovce Leftoverture, jen nebyla v pravou chvíli na pravém místě a čas pro Kansas teprve dozrával.

Dnešní fanda progresivní muziky je pochopitelně rád, že v platnost vešla verze č. 2 a tahleta výjimečná kapela ze sebe za čtyřicet let své činosti dokázala vyždímat spoustu skvělých alb. Kdyby totiž platila ta první, Kansas by zapadali prachem a pavučinami, jejich desky by ležely na půdách našich otců, možná občas vyšly jako remaster nebo by se z nich stalo horké a těžko dostupné zboží a Song for America by byl brán jako výstavní exemplář. Ale on výstavní stejnak je! Pro mě určitě.
reagovat

horyna @ 28.03.2017 06:33:55
Z prvního období kapely 74-80 jsem dlouho bral toto album jako "skoro nejslabší". Dlouho mi trvalo než jsem ho proposlechl a ani jsem se nijak výrazně nesnažil o to, aby se to napravilo. Po několika letech to přišlo samo a dnes v první pětce nedělám rozdíly, všechna díla od Kansas po Point... vnímám shodně a naprosto jasně za 5* Obrovský díl kreativity se z těchto produktů doslova na posluchače řítí.

Kdyby existovala první teorie, myslím že by nejkutovněji dopadl debut.

jirka 7200 @ 28.03.2017 07:47:42
Skupinu Kansas jsem měl zařazenou (neoprávněně) ve škatulce mezi jižanským a country rockem. Asi mi v paměti utkvěla fotografie kapely s houslistou. :-)

Nicméně, k jejich albům jsem se nedostal, ani v mém okolí tuto kapelu nikdo neposlouchal. Jelikož mám období, které je nakloněno poslechu desek kapel, které mě ve své době vzniku minuly, dal jsem na doporučení kamily a desku si poslechl.

Musím říci, že jsem byl unešen. Nádherná směska hard/ prog rocku, na tu dobu výtečný zvuk všech nástrojů, nic se neslévá. Ne tomto CD není slabé místo. Titulní obal mi připomíná dobu tak kolem roku 1981 - počátku NWOBHM. I v písni Lonely Street je kytara řádně nabroušená.

Jinak Kamilo, musím reagovat na tvoji recenzi. Nápaditě jsi ji rozdělila do dvou verzí.
Zaujala mě ta myšlenka v tvé variantě sci fi a teď mluvím všeobecně, ne o Kansas.
Já bych tento scénář mnohokrát uvítal, kdyby blíže neurčená kapela natočila jen tři plnohodnotné desky, než poslouchat nesčetněkrát variované a recyklované nápady na dalších deseti CD.

Od prvých tónov svižnej skladby Down the road je jasné, že mix amerického boogie s hard rockom, v ktorom hrajú husle prvé... husle, gitara prvú gitaru (tu nám hudobná história evidentne diskriminovala niektoré nástroje, takže sa nedostali do zaužívaných fráz) a ostatné prvé nástroje tiež nie sú druhé, má niečo do seba. Titulná skladba má bezmála desať minút a jej štruktúra je viac „art rocková“, nie je zlá, vlastne je výborná, podobne stavané veci však skupina na neskorších albumoch dovedie k dokonalosti. A podobne by som charakterizoval aj ďalšie opusy na albume (Lamplight symphony, Incomudro – Hymn to the Atman). Osobne mi padla do noty predovšetkým posadená blues rocková Lonely street a hard rocková The devil game, kde počuť náznak Carry on...

Kansas mám celkom rád. Song for America je prvým púčikom na strome ich košatej diskografie, plný prísľubov do budúcna. Dávam tri aj trištvrte hviezdy, debut a Leftoverture si cením viac.

reagovat

Moje druhá (po Leftoverture) nejoblíbenější deska od Kansas, na rozdíl od jedničky již celá v jejich stylu.Více symfonický rock, i když taková Lonely Street je pěkný hard. Prakticky bez slabší věci.
Krásné propracované věci, Livgrenův skladatelský um je zkrátka geniální.Škoda, že k nám nikdy nezavítali, naživo to musí být pochoutka.

reagovat

Salimas @ 06.12.2007 19:05:22
To sipiš že byli špoica! To ti teda můžu potvrdit!
Viděl jsem je v srpnu 1981 na festivalu Rock Summer Night (spolu s mimo jiné Iron Maiden, Motörhead!!!) a byla to bomba! Byli na vrcholu, a samozřejmě ještě s Livgrenem...

honanek.seznam.cz @ 19.07.2010 08:15:11
Poprvé jsem Song for...slyšel v r.77.Měl jsem doma již Left... i Point...šlo to tehdy objednat přes zasilatelskou firmu Tandyś a hodně známejch.Tahle deska se mi líbila nejvíc.Až do r.80,ve staré sestavě si musíme uvědomit,že nejvíc toho složil Livgren.Všechna čest!Kansas,to je Amerika sama-neznám jinou kapelu s podobnou hudbou.Pamatuju,že tuhle desku tehdy lidi nemohli nikam zařadit a že se to přirovnávalo ke všemu možnýmu(i nemožnýmu).Jakmile jsme to přinesli do putyky tak tam tehdy všichni chtěli pouštět kapely co "jeli"-Nazareth,Black Sabbath,Deep Purple A.Cooper,Led Zeppelin a glam rock,sem tam ještě někdo protlačil Jethro Tull ale to bylo tak všechno.Tak jsme tam nasmažili Incomudro-Hymn To The Atman a bylo!Pár lidí to vzalo ale velkej úspěch to nemělo,bylo to na ně moc složitý.Nicméně Kansas jsou kapelou kterou máš nebo nemáš rád,někdo to holt "neslyší".Přiznávám,že ani já "neslyším"Genesis,Police,U2...jo a na konec chci podotknout že podobnej osud měli rok potom při pouštění s Kansas(Magnum Opus)Rush(2112)ale to je jiná kapitola.